Závěť

Závěť /testamentum/  stanoví převod jmění zesnulého na jiné osoby. Dědictví /hereditas/ představuje majetek a práva, která po smrti přechází na potomky nebo na jiné osoby v závěti uvedené. Původník vlastník, který své jmění odkazuje se nazývá testator , dědic se nazývá heres. 

Dědictví se dělí na dědictví zákonné /legalis/ a závětné /testamentaria/. Dědictví zákonné přichází v úvahu, jestliže testator zemřel bez závěti a jeho majetek přechází na dědice podle  ustanovení zákona; dědictví závětné když zanechal závěť.

Dědic může být nevylučitelný /necessarius/, kterého podle zákonných předpisů nelze bez závažných důvodů ze závěti vyloučit, nebo libovolný /arbitrarius/ . K platnosti dědění se vyžaduje , aby dědic dědictví přijal. Spolu s přijatým dědictvím přijímá i všechny dluhy jimiž je dědictví zatíženo. Dědic není povinen platit dluhy, které převyšují hodnotu dědictví. V takovém případě je však povinen dědictví přijmout se soupisem všech hodnot, které dědictví obsahuje. Dědic, který dědictví nepřijímá, je má výslovně odmítnout. Dědicem může být jak fyzická, tak i právní osoba. Dědické právo má své přirozené kořeny, je však blíže vymezeno civilními zákony. Na základě přirozeného práva je každá osoba způsobilá přijmout dědictví, některé osoby jsou však civilním právem prohlášeny nezpůsobilými.

Závěť má různé formy. Veřejná závěť je složena před notářem, testamentum holografum /holos - celý, grafo - píšu/ je sepsaná vlastní rukou, t. secretum je sepsané a podepsané vlastní rukou a je odevzdáno notáři.

Testamentum informe  je závěť sepsaná formou, kterou neuznává civilní právo. Ve svědomí lze však tuto závěť pokládat za platnou, neboť je vyjádřením vůle zesnulého; tuto závěť může přijmout ten, komu přináší výhody, pokud se osoby, která je touto závětí znevýhodněna odvolá k soudu, jsou oba povinni se podrobit konečnému rozhodnutí soudce.

Vlastnické zásady.

A/ Res clamat ad dominum - věc volá po svém vlastníkovi.

Vlastník má právo na věc /ius ad rem/ , a to i v případě, že mu byla nespravedlivě odňata. Právoplatný dědic ukradené věci je též vlastníkem.

B/ Res fructificat domino  - věc přináší užitek svému vlastníku. Komu patří věc, tomu patří její plody. Kdo se osvojuje užitek z cizího vlastnictví, proviňuje se proti spravedlnosti. Tato zásada je rozvíjena dalšími zásadami:

pars sequitur ventrem - porod /mládě/ následuje matku - komu patří matka, tomu patří i její mládě

accessorium sequitur principale - přídavek následuje hlavní věc - vlastník toho, co je cennější nebo hlavní je vlastníkem celé věci. Někdy je tím hlavním materiál, jindy forma /kdo z materiálu vyrobil umělecký předmět, je zpravidla vlastníkem předmětu/

superficies solo cedit - co je na povrchu ustupuje pozemku. Vlastník pozemku se stává i vlastníkem toho, co se na pozemku postavilo. Kdo jednal zlomyslně nemusí  být odškodněn, ale může svou věc z cizího pozemku demontovat.

C/ Res perit domino - věc zaniká svému vlastníku. Věc daná do užívání jiné osobě, pokud zanikne, zaniká vlastníkovi, pokud ve smlouvě není stanoveno jinak.

D/ Ex re aliena nemini licet ditescere cum alteri iniuria - není dovolena obohatit se z cizí věci, jestliže na druhém páchána křivda.

E/ In dubio melior est conditio possidentis - v pochybnost je lepší stav držitele- ve výhodě je držitel věci, v případě že důvody pro a proti oprávněnosti jeho držení jsou přibližně stejně závažné.

F/ In extrema necessitate omnia sunt communia -  v krajní nouzi jsou všechny věci potřebné pro záchranu života společné. V situaci ohrožení života může člověk použít cizí věc potřebnou k své záchraně, nebo k záchraně svých blízkých, jestliže vlastníka věci neuvede do stejného nebezpečí.

G( Scienti et consentiendi non fit iniuria  neque dolus -  tomu kdo s určitou věcí souhlasí se neděje křivda, ani na něm není páchána lest - za předpokladu že souhlas není vynucen, je zcela svobodný, nebyl vylákán lstí.

H/ Domini irrationabiliter invito non fit iniuria -  vlastníkovi, který se určitému opatření brání zcela nerozumně se neděje žádná křivda.