Závaznost učení encykliky Humanae vitae

Vyjádřil papež Jan Pavel II v projevu účastníkům kongresu morálních teologů v Římě r. 1998: „v Humanae vitae se nejedná o učení vymyšlené lidmi, ono samo bylo stvořitelskou rukou Boží vepsáno do přirozenosti člověka a bylo Bohem potvrzeno ve Zjevení. Učinit toto učení předmětem debaty znamená odepřít Bohu poslušnost našeho rozumu. Nikdy proto nemůže dojít k situaci, která by ospravedlňovala opatření zabraňující početí„.

Učení encykliky Humanae vitae je výnosem autentického učitelského úřadu, k němuž mají věřící přilnout náboženskou poslušností rozumu a vůle /LG 25; CIC kán.. 752/. Co znamená tento požadavek náboženské poslušnosti rozumu a vůle? Jedná se snad o zásadu „slepé poslušnosti„?

Církev nezastává zásadu slepé poslušnosti. Naopak, jestliže se někdo k někomu slepě přilne, jedná nemorálně. Absolutně slepá poslušnost by totiž byla hříchem i v případě, že by člověk jednal správně. Zřekl by se totiž svého svědomí, nenaslouchal by svému svědomí, jednal by bez svědomí, a takové jednání je vždy nemorální. Odložit svědomí a slepě se svěřit autoritě je vždy hříchem. Svědomí nás zavazuje zkoumat legitimitu autority. Toto zkoumání vylučuje slepou poslušnost. Jestliže však člověk dospěje k závěru, že skrze určitou autoritu k nám mluví sám Bůh, nebo tato autorita nám sděluje Boží vůli, pak kategorický příkaz svědomí zní :poslechni.

Pro legitimní autoritu svědomí není protivníkem, ale spojencem; autorita může na člověk působit pouze přes svědomí. Jestliže křesťan vírou přijme, že určitá autorita mu předkládá Boží pravdy, nemůže vzápětí „ve jménu svědomí„ tuto autoritu odmítnout – byl by v rozporu sám se sebou. Pokud zvážíme, jak často, s jakým důrazem se k dané tematice vyjadřoval učitelský úřad ve svém řádném výkonu, nejen během dějin, ale i během posledních desetiletí, jak musel čelit agresivní kritice, pak je pro věřícího katolíka nemyslitelné, že by živý Pán církve dopustil omyl autentického magisteria, který by uvedl do zmatku svědomí milionů věřících.

Učení Humanae vitae chrání důstojnost člověka, především ženy. Antikoncepční prostředky činí ženu disponovatelnou a vykořisťovatelnou. Metoda časové volby je oproti tomu obohacením vzájemné lásky – vede oba partnery ke spolupráci, manžela vede k zájmu o ženu, k respektu vůči jejím fyzickým podmínkám, prohlubuje dialog mezi partnery, nepřipouští, aby se jeden uzavřel do sebe a břemeno odpovědnosti nechával na bedrech druhého. Při užívání umělé antikoncepce dochází naopak k rozpolcení vztahu – jeden z partnerů musí technickým způsobem potlačit aspekt své přirozenosti – svou plodnost, musí se jí zbavit, aby mohl být přijat svým partnerem.