Zánik závaznosti slibu
Slib zaniká z vnitřních příčin /ab intrinseco/ :
A/ uplynutím času na skončení závaznosti slibu
B/ podstatnou změnou látky slibu – věc, která byla slíbena již není lepší než její opak, je špatná apod.
C/ fyzickou nebo morální nemožností ze strany subjektu slibu – vážná nemoc, změna sociálních podmínek apod.
C/ zánikem podmínky nebo cíle slibu.
Vnější příčiny /ab extrinseco/ zániku závaznosti jsou zrušení /irritatio/ pozastavení /suspensio/, dispens a záměna /commutatio/.
Zrušení slibu spočívá ve vyhlášení neplatnosti slibu ze strany toho, kdo má oprávněnou moc nad vůlí slibujícího tzv. „potestas dominativa„ – např. otec nad dětmi, řeholní představený nad členy řehole apod.
Zrušení slibů je přímé, pokud je podřízený neplnoletý anebo je představenému úplně podřízen slibem poslušnosti. Nepřímé zrušení nastává tehdy, jestliže obsah slibu porušuje právo nebo kompetenci toho, kdo má „potestas dominativa„ i když slibující je již plnoletý. Ke zrušení slibu je potřebný vždy závažný důvod.
Pozastavení slibu je dočasné zrušení závaznosti slibu ze strany toho, kdo má moc nad látkou slibu a je plněním slibu znevýhodněn /kán. 1195/závaznost slibu oživuje, zaniká-li suspense. Sliby učiněné před řeholními sliby se pozastavují po dobu, kdy slibující zůstává v řeholi /kán. 1198/.
Dispens je prominutí závaznosti slibu církevní autoritou. Universálnost jurisdikční moci, kterou Kristus svěřil církvi se vztahuje nejen na veřejné sliby, ale i na soukromé sliby všech členů církve. Dispens se liší od zrušení a pozastavení slibu tím, ze je úkonem jurisdikčním, který se uskutečňuje jen tehdy, jestliže subjekt o něj dobrovolně a svobodně žádá, zatímco zrušení nebo pozastavení se děje i proti přání subjektu. Dispens nemůže být nikomu vnucena- nikdo nemůže být formou dispens vyloučen z určitého stavu. Dispens je udělena jménem Božím a církve a je dovolená pouze ze spravedlivé příčiny.
Spravedlivou příčinou může být společné dobro nebo dobro jednotlivce. Mohou jimi být např. tyto skutečnosti: slibující neskládal slib s plným poznáním a dobrovolností /nedokonalost úkonu/, byl motivován nadměrným smutkem, úzkostí, depresí, zklamáním, lehkomyslností a nezralostí, došlo ke změně látky slibu, sice způsobem akcidentálním, ale stala se obtížnější, než se předpokládalo, pro slabost subjektu se stala příležitostí k různým pádům, brání duchovnímu růstu, v psychice člověka došlo k závažnějším změnám, nezaviněně uplynulo delší časové období
Žadatel o dispens se někdy před Bohem necítí vinen, protože dispens se stala potřebnou bez jeho zavinění pro různé závažné objektivní důvody /rodinné, zdravotní apod./ Někdy se vinen cítí, protože dlouhá řada nedbalostí a vin zapříčinila situaci, kdy dispens se stala nevyhnutelným řešením. V takovém případě by měl dispens přijmout v duchu pokory a kajícnosti a hlubším duchovním životem nahrazovat svá provinění.
Dispens od všech veřejných slibů, především od slibů řeholních je reservována Svatému Stolci. Dočasné veřejné sliby může podle kán. 688 § 12 dispensovat vyšší řeholní představený se souhlasem rady, u diecesních institutů diecesní biskup.
Ze soukromých slibů žádný není reservován. Podle kán. 1196 dispensační pravomoc vzhledem k těmto slibům mají papež, místní ordinář, farář vůči všem podřízeným a cizincům, představený řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života, pokud je duchovenská a papežského práva vůči všem podřízeným členům a osobám, které ve dne v noci přebývají v domě institutu nebo společnosti, ti, kterým byla tato moc delegována Svatou Stolicí nebo místním ordinářem. Os slibů jejichž nedodržení by narušilo práva třetích osob může dispensovat pouze papež.
Záměna slibu spočívá v záměně látky slibu za jinou bud´ stejné hodnoty nebo vyšší hodnoty. Je možná pouze u soukromých slibů. Předmět soukromého slibu může za stejně hodnotný nebo lepší zaměnit sám slibující, za méně hodnotnou pouze ten, kdo má dispensační pravomoc /kán. 1197 /.