Všeobecná lidská práva

Jsou  práva,která náleží každému člověku na základě jeho lidství, bez ohledu na příslušnost národní, náboženskou, sociální nebo rasovou. Dělí se na práva obranná, ochranná a participační.

První místo na stupnici naléhavosti zaujímají práva obranná. Nazývají se tak proto, protože chrání jednotlivce před útoky nejen ze strany jiných osob nebo skupin, ale  i ze strany státu. Jsou absolutně nezcizitelná, člověk na nich může a má insistovat za všech okolností. Jsou to především právo na život, na svobodu svědomí, náboženskou svobodu, na osobní majetek.

Druhé místo zaujímají práva ochranná, neboli sociální, která vyjadřují legitimní nárok člověka na pomoc v případech nouze,  v nemoci, ve stáří, vyjadřují nárok na osobní čest, na soukromí, na podporu manželství a rodiny. Jedná se zde o legitimní práva, která zajišťují harmonický život ve společnosti.

Třetí místo zaujímají takzv. práva participační: právo na spoluúčast na životě společnosti a státu. Sem patří např. právo na svobodu projevu, právo na svobodné shromažďování a spolčování, šíření informací apod.

Jiný způsob dělení rozlišuje práva základní od práv nižšího řádu. Základní práva jsou ta, jejichž opomenutí se rovná pohrdání lidskou důstojností. Práva nižšího řádu jsou odvozena od práv základních. Jejich respektování však nemůže být absolutně vymáháno, závisí na podmínkách dané společnosti. Člověk má kupříkladu právo měnit své bydliště, přistěhovat se do cizí země, která není jeho vlastí, tato země však nemusí přistěhovalce přijmout, pokud to nedovolují její hospodářské podmínky.[4]

Druhý vatikánský koncil praví: „zároveň však roste vědomí vysoké důstojnosti, která přísluší lidské osobě, protože převyšuje všechny věci a její práva a povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné. Aby člověk vedl opravdu lidský život, je nutné zpřístupnit mu všechno to, co potřebuje, jako je strava , oděv, ubytování, právo na svobodnou volbu povolání a na založení rodiny, na výchovu, na práci, na dobrou pověst, na úctu, na náležitou informovanost, na jednání podle správných příkazů  svědomí, na ochranu soukromí, života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženství„. /GS 26/

„Všichni lidé mají duši obdařenou rozumem a byli stvořeni k Božímu obrazu, mají tedy tutéž přirozenost a tentýž původ. Byli vykoupeni Kristem, mají tedy totéž božské povolání a určení. Proto je třeba, aby se stále více uznávala základní rovnost všech„./GS 29/

Encyklika papeže Jana XXIII. Pacem in terris z r. 1963 připomíná že pojem práva i povinnosti je korelativní: „Za základ jakéhokoliv soužití má-li být uspořádané a plodné, je nutno uznat zásadu, že každý člověk je osoba, tj. že je mu vrozen rozum a svobodná vůle, a tedy že je nositelem práv a povinností, které pramení přímo z této jeho povahy. Poněvadž tato práva a povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné, jsou také naprosto nezcizitelné„. /P.in ter. 9/

„Dosud připomenutá práva jsou v člověku, jemuž příslušejí , spjata s právě tak velkým počtem povinností. Práva i povinnosti mají svůj základ, svůj zdroj a svou nezničitelnou sílu v přirozeném zákoně, který je uděluje i ukládá„ /P. in ter. 28/.

„Tak například právo člověka na život souvisí s povinností starat se o zachování vlastního života s povinností žít důstojně; a právo na svobodné hledání pravdy s povinností pronikat do pravdy stále hlouběji„/ P.in ter. 29/

„Z toho jako důsledek také plyne, že v lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat toto právo a mít je v úctě. Každé základní osobní právo člověka odvozuje totiž svoji platnost a autoritu z přirozeného zákona, který ono právo propůjčuje a příslušnou povinnost ukládá. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale své povinnosti bud´ úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují, druhou boří„. /P.in ter, 30/