Vlastnictví v Písmu svatém

Starý zákon hlásá, že člověk je pouze uživatelem země, Pánem je Bůh sám. Půda nesmí být proto prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země patří Hospodinu, všichni obyvatelé jsou u Něj pouze hosté a přistěhovalci. /Lev 25,23/. Starozákonní člověk uznává svrchované panství Stvořitele tím, že mu zasvěcuje své prvorozené, prvotiny apod. /Ex 13,2; Lev 23,9 - 14; 27, 26 - 33/

Soukromé  vlastnictví, které náleží rodu nebo rodině je chráněno i před nezřízenou žádostivostí /Ex 20,17/, je zdůrazňována povinnost restituce /Ex 21, 33 - 22,14/. V zásadě jsou pozemské statky určeny všem členům společenství izraelského lidu. Tato zásada se v životě uplatňuje nejen almužnictvím, ale především spravedlivými pravidly, které se týkají půjček /Deut 15,7 - 11/, byl zakázán lichvářský úrok /Ex 22,24; Deut 23,20/. Bylo zakázáno bezezbytkové sklízení plodin /Deut 24, 19 - 22/. Zavedení sabatického  roku mělo především sociální charakter, v jubilejním roce měli být propuštěny všichni otroci a propadlý majetek měl být vrácen původním majitelům.

Když v období monarchie, v období feudálního vykořisťování chudých proroci káravě pozdvihují svůj hlas proti různým zlořádům /Am 5,12; Is 5,8/, dochází ke střetu uvnitř společnosti.

SZ oceňuje též lidskou práci /Gen 2,15/. Spatřuje v ní dokonání díla Stvořitele. V mudroslovné literatuře je práce jednak chválena a lenost kárána /Přís 10,4; 28,19; Sir 10,27/, na druhé straně je ve fyzické práci spatřována také překážka pro rozvoj ducha /Sir 38, 24 - 34/.

Bohatství je ve SZ chápáno jako projev Boží přízně /Gen 13,2; 26,12; Ž 37; 112; 144/, může se však také stát nebezpečím pro člověka /Mich 2,1/. I v dalších spisech je patrna tato ambivalence: bohatství je štěstím pro člověka, chudoba neštěstím /Přís 10,15/; na druhé straně chudý zakouší zvláštní přízeň Boží /Přís 17,5/

Nový zákon rozvíjí dál starozákonní poselství. Hmotná dobra jsou hodnoty, o které je třeba se i modlit /Mat 6,32; 6,11;/. Podobně i apoštol Pavel pozitivně oceňuje hmotná dobra /1Tim 4,4/, je vůči nim nezávislý /Filip 4,12/, hodnotí nutnost práce /2 Sol 3,10 - 12; 1 Sol 4,11/.

NZ neodmítá majetek jako takový, ale závislost na něm, takzv. službu mamonu /Mat 6,24/, je třeba nejdříve usilovat o království Boží /Mat 6,32/, vlastnictví ztěžuje vstup do království /Mk 10,23/, starosti o majetek mohou udusit semeno slova /Mat 13,22; Mk 4,19; Lk 8,14/. Dobrovolná chudoba činí člověka vnímavým pro věci Božího království /Mat 5,3; Kol 3,5; 1 Kor 6,10; Ef 5,3 - 5/. Lakota je zásadní překážkou /Lk 9,25; 12,20/.

Kristus sám žil chudě /Lk 9,58/ žádá chudobu i od svých následovníků /Mat 10,9/. Není jasné zda tuto chudobu /Mat 19, 16 - 22; Mk 10, 17 - 22; Lk 18,18 - 23;Lk 14,33/ žádá jen od učedníků, nebo od všech křesťanů. Apoštolové nikoho neodsuzují za jeho majetek, ale za nesociální jednání /1 Kor 11,20 - 22; Jak 5, 1 - 6/. II. vat. koncil žádá od všech věřících aby se dali vést duchem  chudoby, neprohlašuje však neslučitelnost pozemského vlastnictví s duchem evangelia /GS 72,37/.

Evangelijní opce za chudé je především záležitostí vnitřního smýšlení /Mat 20,24; Jak 2,5/, věnování almužen /Lk 12,33; Mat 25, 31 - 46; 1kor 16, 1 - 4; 2Kor 8,1 - 15;1Jan 3,17/.