Vlastnictví

Vlastnictví /dominium/ spočívá v právní a mravní moci člověka, kterou uplatňuje nad movitými, nemovitými nebo také duševními hodnotami.

Nejvyšší panství nad všemi věcmi náleží Stvořiteli. Toto panství neboli vlastnictví je absolutní a nezávislé.

Schopnost vlastnit je člověku propůjčena. Má svůj základ ve skutečnosti, že člověk je obrazem Božím, že má schopnost svou prací specifikovat různé předměty a tím je podrobovat své moci, získat nad nimi i právní moc. Vlastnictví předpokládá moc věci užívat, tj. moc disponovat s věcí jako se svou vlastní, ke svému vlastnímu dobru a užitku. Tuto schopnost má člověk od svého Stvořitele, je důsledkem osobní povahy lidské přirozenosti. Věci jsou stvořeny pro člověka, neboť vše, co je méně dokonalé, je stvořeno pro dokonalejšího. Člověk jakožto osoba je proto cílem věcí, má ze své přirozenosti schopnost vlastnit je.

Lidské vlastnění vychází z vůle, je dáno různými dohodami, zvyklostmi, užíváním a právními formami, které se během dějin vyvinuly. Subjektem vlastnického práva je jednotlivec nebo i  společnost. Moc společnosti , která sdružuje různé jednotlivce, se vztahuje na jejich majetek do té míry, do jaké podléhají moci této společnosti. Mluvíme proto o „vyšším vlastnictví„, které je přirozeného práva, opírá se bytnost občanské společnosti, která je pokládána za společnost právní. Rozdělení dober mezi skupiny a jednotlivce je práva druhotného.

Rozdělení majetku mezi členy společnosti je nutným požadavkem společného života. druhotné právo, podle kterého vzniká vlastnictví osobní vychází z takzv. ius gentium - právo národů. Je typem přirozeného práva, který je odvozen z prvotních cílů s potřeb společného života.

Vlastnictví věcí a hodnot je záležitostí osoby, je výrazem její svobody a důstojnosti. Konečným účelem vlastnění je však společné blaho. Proto osobní vlastnictví není absolutní, ale sociálně a politicky omezené.