Velkodušnost

Velkodušnost, velkomyslnost neboli důvěra /magnanimitas, fiducia/ je určitá ušlechtilost ducha, která člověka naklání k velkým věcem. Je to styl života: být v dobru velký! Je spojeny  s nadějí a týká se obtížného dobra. Nesměřuje k velkým věcem pro chválu nebo poctu, ale protože jsou velké a obtížné. Obtížnost velkodušného nejen neodrazuje, a dokonce přitahuje! Liší se však od své karikatury, od ctižádosti /ambitio/ - ctižádostivému jde pouze o poctu, velkodušnému jde o to, konat velké věci před Bohem a pro Boha. Je specifickou ctností, její záležitostí je pořádat skutečnosti, které jsou hodny zvláštní cti. Neprotiví se pokoře – člověk má v sobě něco velkého, co je darem Božím, má také nedostatky , které jsou slabostmi přirozenosti. velkodušnost působí, že si člověk uvědomuje velikost svého povolání a svých darů, toto vědomí je doplňováno a usměrňováno ctností pokory, která pomáhá uvědomit si svou nepatrnost před Bohem a své nedostatky. Obě ctnosti proto nejsou v rozporu, ale vycházejí z odlišných předpokladů.

Projevy velkodušného člověka:

1/ střídmě užívá vnějších poct

2/ je umírněný a kultivovaný ve svých projevech

3/ rád poskytuje pomoc druhým, nerad o ni sám žádá

4/ nepodlézá výše postaveným, chová se k nim na úrovni, přizpůsobuje se níže postaveným

5/ není ctižádostivý, neusiluje o funkce, protože jsou spojeny s vnější ctí

6/ svůj názor projevuje otevřeně, lidí se nebojí, nikomu nepochlebuje

7/ nevzpomíná na utrpěná příkoří

8/ není závistivý

9/ je ve vnějších projevech klidný, neuspěchaný, jedná vždy s rozvahou

10/ činí se menším než je.

 Hříchy proti velkodušnosti jsou opovážlivost /praesumptio/; člověk se pouští do záležitostí, které jsou nad jeho síly a schopnosti, přeceňuje se, snaží se vyniknout  v záležitostech, které nemyjí skutečnou hodnotu. Ctižádost /ambitio/ je nezřízená touha po cti. Ctižádostivý touží po vznešenosti, na kterou nemá. Ješitnost je nezřízená touha po lidské pochvale, pozornosti a uznání. Hledá slávu ve věcech, které jsou spíše směšné.

Nedostatkem se člověk proviňuje proti velkodušnosti malomyslností, malodušností /pusillanimitas/, kdy člověk utíká před velkými věcmi, před tím, co by měl a mohl učinit. Spočívá v nedostatku důvěry a naděje.

„Velkomyslnost je jakási ozdoba ctností, činí je větší; proto je nemožné být velkomyslný bez dokonalosti. Velkomyslný se chová umírněně k bohatství , k moci, ke zdaru nezdaru, ani se příliš neraduje, ani netruchlí příliš v nezdaru. Nevydává se v malé nebezpečí, nýbrž je-li třeba, ve veliké nebezpečí života, stydí se přijímati dobrodiní, spíše je uděluje; dobrodiní odplácí větším; velkomyslnému přísluší, aby nikoho nepotřeboval, ale aby ochotně pomohl; k vyšším je povznesený, k obyčejným přívětivý, neboť chovati se povzneseně k nižším je odporné. Netlačí se na první místa, ani tam, kde první úlohu hrají jiní. Je činný jen v málo věcech, zato však ve velkých. Neskrývá se, je zjevný ve svém chování; jen bázlivec se skrývá.

Více pečuje o pravdu  než o slávu, mluví a jedná otevřeně; dovede být i ironický. Dovede být i přítelem, ne pochlebníkem, neboť pochlebníci jsou otrockého smýšlení. Ani se rád neobdivuje, neboť není pro něho nic velikého.; není mstivý, nevzpomíná na příkoří, pomíjí je. Nemluví ani o sobě, ani o jiných; nejde mu o to, aby byl chválen nebo ostatní haněni, odsuzuje jen zpupné jednání. Nenaříká, nestará se o to , co je bezvýznamné, hledí získati spíše to, co je krásné, ušlechtilé, než to, co je výnosné. I zevnějšek a chůze je vážná.

Velkomyslnosti odporuje nadutost; nadutí lidé jsou pošetilí, domáhají se pocty a přitom jsou usvědčováni o opaku, v zevnějšku a bohatství jsou okázalí, aby byli ctěni. Nadutost je horší než malomyslnost, neboť je nesmyslná a pošetilá.

Odporuje jí též ctižádost, neboť touží po cti více než má, touží ji mít odtud, odkud nemá.

Etická osobnost lidská může získat z každého dobrého úkonu na duchovní síle a na mravní kráse. Každé činnosti odpovídá ctnost , kterou si člověk získává opakovanými úkony.

Ctnost působí, že lidské jednání je rozumné a správné a varuje se vždy dvou krajností; jedné z nedostatku dobrého jednání, druhé z upřílišeného jednání. Ctnost staví jakýsi střed, který značí zároveň vrchol správnosti.

Zdatnost vůle je nejvíce upotřebena a vypěstována ctnostmi.„ /M. Habáň, Přirozená ethika/