Válka

„Opus iustitiae pax„ - dílem spravedlnosti je mír. S právem a spravedlností je nezbytně spojen i prvek nucení: právo, které nemůže být obhájeno, jehož respektování nemůže být i fyzicky vynuceno, je prakticky neúčinné. Toto platí nejen v rámci jedné společnosti, ale i ve vztazích mezi státy.

Cílem takzv. mezinárodního práva je uspořádat právní vztahy mezi státy takovým způsobem, aby se použití mocenských prostředků stalo zbytečným - aby bylo dosaženo zrušení války, jakožto prostředku obnovení porušeného mezinárodního pořádku.

Dokud však tohoto cíle není dosaženo, stále existuje nebezpečí války, a je nutno říci i právo válku vést.

Ius ad bellum - právo na válku spočívá v právu suverénního státu vést spravedlivou, obrannou válku. Výraz „právo na válku„ nevyjadřuje válečné právo - válečné právo je souhrn mezinárodních zákonů, které stanoví etická a právní pravidla, která jsou neporušitelná a to i během válečného konfliktu. Válka sama o době je nejhorší způsobem řešení sporů mezi národy.

Etika týkající se války prošla během dějin určitým vývojem. Podle sv Tomáše[5] je možno vyhlásit spravedlivou válku za těchto podmínek:

a/ válka je vyhlášena nejvyšší kompetentní autoritou ve státě

b/ ze spravedlivé příčiny

c/ za použití přiměřených prostředků

d/ se správným úmyslem.

Podle tohoto pojetí spravedlivá válka přichází v úvahu pouze tehdy, je-li jediným a posledním prostředkem uhájení svého práva /bellare non est voluntatis sed necessitatis - válčení není záležitostí vůle, chtění, ale nezbytnosti/. Správný úmysl je chtít zabránit většímu zlu. Je vyloučen motiv nenávisti, touhy po pomstě, po ovládnutí a pokoření nepřítele. Cílem války nesmí být zničení nepřítele, ale obnovení míru. Během války je nutné zachovávat přirozené a mezinárodní právo.

Francisco de Vittoria /1483 - 1546/ popírá, že obě válčící strany mohly vést zároveň spravedlivý boj. Praví, že vítěz má diktovat podmínky míru nikoliv  z pozice vítěze, ani z pozice žalobce, ale jako spravedlivý soudce - jeho cílem musí být obnova spravedlivého řádu. Je proto nedovolené deptat člověk nebo utiskovat poražený národ, ukládat mu nelidské a ponižující podmínky. Je však dovolené žádat přiměřené reparace a poskytnutí záruk míru odzbrojením nepřítele.

Církev postupně opouštěla středověkou představu takzv. „svaté války„, nezbytnost křížových výprav proti muslimům apod. hájila však k vždy nezbytnost spravedlivé války proti názorům manichejců, kvakerů, Wiklefa, Erasma Rotterdamského, Luthera apod.

Příručky morální teologie  do 2. pol. 20. stol.   připouštěly možnost spravedlivé války, jak obranné, tak i útočné. Útočná války byla pokládána za spravedlivou , pokud se jednalo o nezbytnost napravit dříve utrpěnou, závažnou křivdu, kterou nebylo možno napravit jiným způsobem. Tato situace ovšem předpokládá, že předcházela nespravedlivá útočná válka ze strany protivníka, a lze proto pochybovat o tom, zde vedení takové války je  třeba pokládat za útok, či spíše za odvetu nebo obranu.

Učení církve v dnešní době je shrnuto v Katechismu katolické církve v par. 2307 - 2317. V par. 2308 se praví: „´Všichni občané a všichni vládní představitelé mají povinnost zasazovat se o to, aby nedocházelo k válkám„. Dále je citován koncilní text: „Dokud bude hrozit nebezpečí války a nebude existovat příslušná mezinárodní autorita vybavená dostatečnými mocenskými prostředky, dotud se nebude moci upřít vládám právo na spravedlivou obranu„. /GS 79/

Par,  2309 Katechismu připouští pouze oprávněnou obranu vojenskou mocí a to za striktního dodržení těchto podmínek:

aby škoda způsobená národu nebo společnosti národů nebyla trvalá, těžká a jistá.;

aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné;

aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch;

aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků.

Z těchto principů vyplývá odmítnutí „zoufalé„ obranné  války, byť spravedlivé, která by spouští, kterou by  mohla způsobit, zapříčinila horší zlo, než kapitulace sama. Válce je třeba předcházet odstraňováním nespravedlivostí, nerovnosti mezi lidmi a hospodářských rozdílů mezi národy, které podporují závist, nedůvěru  a pýchu /2317/.