Válečná etika

Ius in bello - válečné právo je způsob vedení války podle pravidel přirozeného práva a mezinárodních dohod. Ve válečném právu se jednotlivci dělí do dvou skupin : cives belligeri /občané aktivně zapojení do válečného procesu/ a cives pacifici (občané, kteří se války aktivně neúčastní/. Za cives belligeri jsou považováni vojáci, jejich velitelé, ti, kteří obsluhují a udržují vojenskou techniku, komunikace, spojení a objekty, kteří pracují ve válečném průmyslu. Ostatní občané jsou pokládáni za cives pacifici.

Na cives belligeri je ve válce dovoleno přímo, aktivně zaútočit , je dovoleno bombardovat vojenské objekty, objekty vojenského průmyslu, spoje, mosty apod. Zneškodněného, odzbrojeného, nebo zraněného  nepřítele není dovoleno usmrtit, vojáka, který se vzdá je třeba zajmout. O zajaté a zraněné je třeba se postarat v duchu humanity  a mezinárodních dohod a konvencí. Nikdy není dovoleno přímo zaútočit na cives pacifici - na města, nemocnice, školy apod. Je třeba řídit se zákazy užívání určitého druhu zbraní- biologických, min, apod.

„Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit„. /GS 80/

„A když už naneštěstí válka vypukne, neznamená to, že již tím je válčícím stranám všechno dovoleno. /GS 79/