Trest smrti

je hojně diskutovaným problémem. Tradiční morálka připouští právo společnosti trestat nebezpečné zločince trestem smrti. Toto právo zdůvodňuje texty Písma /Ex 22,18/

Podle tradičního učení je trest smrti přípustný, jestliže:

1/vykonavatelem je veřejná autorita, nikoliv soukromá osoba

2/trest smrti je nutný pro bonum commune

3/závažnost zločinu podle platných zákonů odpovídá trestu smrti

4/skutečnost zločinu je soudně prokázaná

5/odsouzenému je poskytnuty možnost před popravou dát své věci do pořádku a přijmout svátosti.

KKC tuto nauku upřesňuje v par. 2266: „Zachovat obecného blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají nositelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.„

Tato tvrzení upřesňuje a vymezuje v par. 2267: „Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby.„

tyto texty, ač restringují možnost trestu smrti vyvolaly řadu protestů ze strany odpůrců tohoto testu. Papež Jan Pavel II. v EV omezuje právo sáhnout k trestu smrti slovy: „Vynořuje se otázka trestu smrti. V církvi i v občanské společnosti stále více převažuje mínění těch, kteří jej chtějí silně omezit nebo i docela odstranit. Tuto otázku je   třeba řešit v oblasti takového kárného opatření, které více odpovídá důstojnosti člověka a zároveň Božímu plánu s člověkem i společností. Ve skutečnosti je cílem trestu napravit nepořádek způsobený vinou. Veřejná moc musí zabránit porušování práv jednotlivců i společnosti tak, že viníkovi uloží trest odpovídající provinění jako podmínku, aby mohl znovu užívat svou svobodu. Tím vláda dosahuje toho, že je zajištěna ochrana společnosti i jednotlivce a viníkům je nabídnuto povzbuzení a pomoc, aby se napravili a nahradili škodu.

Je zřejmé, že aby se dosáhlo tohoto cíle, musí být pečlivě zvažován a vybírán druh a způsob trestu a není možné odsuzovat provinilce k nejvyššímu trestu, totiž trestu smrti, nejedná-li se o případ absolutní nezbytnosti, totiž případ, kdy se společnost nemůže bránit jinak. Dnes již, díky vhodnějšímu uspořádání trestního systému, se tyto případy vyskytují velmi zřídka, pokud vůbec„ /EV 56/.