Teologie modlitby

II. vatikánský koncil praví: „Když velekněz nové a věčné úmluvy, Ježíš Kristus, vzal na sebe lidskou přirozenost, přinesl s sebou do tohoto pozemského vyhnanství chvalozpěv, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích. Shromažďuje kolem sebe celé lidské společenství, aby spolu s ním zpívalo tento božský zpěv chvála„ /SC 83/.

KKC praví o modlitbě: „křesťanská modlitba je vztahem smlouvy mezi Bohem a člověkem v Kristu. Je to činnost Boha a člověka; vyvěrá z Ducha svatého a z nás, je zcela zaměřena k Otci ve spojení s lidskou vůlí Božího Syna, který se stal člověkem„/2564/.

Subjektem modlitby je člověk viator, dále andělé, Kristus jakožto člověk, oslavení v nebi. Zda se modlí duše v očistci zůstává otevřenou otázkou. Bezprostředním subjektem modlitby je praktický rozum - modlitba vyjadřuje určité zaměření, je slovním vyjádřením touhy, tyto úkony vykonává rozum pohnutý vůlí.

Modlíme se k Bohu, k jednotlivým božským osobám, ke Kristu, Bohočlověku. Kultem duliae vzýváme Matku Boží, svaté, blahoslavené a anděle. Zůstává stále otevřenou otázkou, zda je možné vzývat i duše v očistci. Sv. Tomáš tuto možnost teoreticky popírá, tvrdí, že je možné prosit pouze ty, kteří jsou výše postaveni, kteří mohou mít nějaké vědění o naší modlitbě, duše v očistci však spíše potřebují naši modlitbu /S th IIa IIae, q. 83, a. 11/. Veřejné vzývání duší v očistci není přípustné.

Můžeme se modlit za všechny, kterým můžeme modlitbou pomoci - za všechny živé na zemi, za duše v očistci, nikoliv za zavržené, démony; modlitbou též nemůžeme rozmnožit slávu oslavených, jak se někdy mylně tvrdí.

Dobra, která vyprošujeme sobě a jiným musí být i přiměřená důstojnosti modlitby, je nepřípustné vyprošovat malichernosti, banality. Máme si především vyprošovat dobra duchovní, můžeme se modlit i o dobra časná, o uchování zdraví, života, apod. O tato dobra prosíme podmíněně, aby nám byla udělena, pokud prospívají našemu duchovnímu životu.