Slavnost Svatého Štěpána

Slavíme svátek sv. Štěpána, prvomučedníka, prvního křesťana, který prolil svou krev pro Krista. Církev nám hned o vánocích staví před oči mučedníka, aby nás upozornila, že Vtělení Krista není jen záležitostí nějakého sentimentu, ale že jde především o naši spásu, o něco velmi důležitého, a že člověk musí sám pro svou spásu něco udělat, musí být ochoten něco obětovat, v krajním případě, jako tomu bylo u sv. Štěpána, i svůj vlastní život. Svatý Štěpán je takovým prototypem statečného křesťana, který spásu bere vážně, který chce, aby byli spaseni i druzí, a proto neohroženě hlásá evangelium, a neváhá ani svůj vlastní život položit v oběť. Spása je pro něj tou nejvyšší hodnotou, vyšší než fyzický život.

Kdo byl svatý Štěpán? Když jsem byl před dvěma roky v Římě, v bazilice Sv Vavřince, stál jsem před velkým náhrobkem, v kterém jsou uloženy ostatky sv jáhnů, tedy Svatého Štěpána, Vavřince, Vincence a dalších. Můžeme říci, že Svatý Štěpán byl takovým duchovním předkem všech svatých jáhnů, tedy i sv Vavřince. Byl jedním z prvních jáhnů, které ustanovili a posvětili ke službě v církvi apoštolové v Jeruzalémě.

Jáhen to je pomocník biskupů a kněží. Jáhen ještě není knězem, nemůže slavit eucharistii, ale již patří do stavu duchovních, koná určité úkony, které náleží duchovním, čte při mši sv evangelium, může křtít, oddávat, konat pohřební obřady, vést bohoslužbu slova, donášet nemocným sv. přijímání, vyučovat, kázat slovo Boží i při mši sv z pověření celebrujícího kněze. Jáhni konají velmi cennou práci, zvláště tam, kde se nedostává kněží.

Můžeme říci, že jáhen je takovým styčným bodem mezi stavem laiků a stavem kněží. Stálí jáhni jsou určitým způsobem laici i duchovní zároveň – mají své rodiny, chodí do civilního zaměstnání, a zároveň pomáhají v duchovní službě.

Kdo je to vlastně laik? Ve světské terminologii se tímto názvem vyjadřuje postavení někoho, kdo v dané záležitosti není odborník, ale pozor, v církevní terminologii, tedy tak jak toho slovy užívá církev, tomu tak není. Zcela jistě není, výraz laik je odvozem od řeckého slova „laos“, tedy lid, výraz laik je vyjadřuje proto člena Božího lidu. Výrazem laik je tedy označen každý křesťan, který není ani duchovním, ani členem řeholního společenství.

Postavení laiků v církvi je velmi důležité. Pomáhat totiž při šíření evangelia není jen záležitostí biskupů a kněží, ale je záležitostí každého křesťana. V této souvislosti se hovoří o apoštolátu laiků. To je jedno z důležitých témat II. Vatikánského koncilu, který se konal v Římě v letech 1962 – 1965. Zesnulý papež, Ctihodný Jan Pavel II. vydal na toto téma zvláštní encykliku Christifideles laici, o Poslání laiků v církvi a ve světě. Právě v tom dnešním světě, který poselství evangelia není nakloněn, který často k církvi zaujímá nepřátelský postoj, mají laici nezastupitelné poslání a úkoly. Svět za pomoci masmédií vytváří vůči křesťanství nepřátelské ovzduší, toto nepřátelství není vždy tak otevřené, jak tomu bylo za komunistické totality, dnes je více difuzní, to je rozptýlené, nepřátelské projevy jsou skryté všude. Dříve nepřátelé církve byli soustředěni do jedné strany, dnes jsou rozptýleni ve všech možných stranách a odevšad útočí nebo uplatňují svůj skrytý vliv. Činí to především pomocí moderní kultury, která se snaží být líbivá, právě tím, že všechno umožňuje, všechno dovoluje, dovoluje neomezené sexuální vyžívání, odděluje sexualitu od manželství, degraduje manželství tím, že privileguje jiné způsoby soužití apod. To všechno jsou útoky proti křesťanství, to všechno vytváří křesťanství nepřátelskou kulturu.

Proto zdůrazňuje Sv otec, že posláním laiků, je postavit proti této špatné kultuře, solidní křesťanskou kulturu. Říká doslova: „Víra, která se nepromění v kulturu, není plně přijatá, není plně prožívaná, není plně uskutečňovaná“

Víra nemá být nějakou izolovanou částí osobnosti. Víra má vždy být spojena s kulturou. Kde je víra, tam má být i křesťanská kultura. Naši předkové to dokázali. Z jejich kultury dodnes žijeme – žijeme z jejich vánočních zvyků, z jejich hudby, písní, z jejich stavitelství, umění. Ano, byla to kultura křesťanská, a právě proto tak hodnotná a trvalá.

Je tak hodnotná a trvalá, protože člověk proniknutý vírou nežije již povrchně, všedně, banálně, materialisticky. Žije z hloubky své duše, ve které se v modlitbě setkává s Bohem. A to se promítá do celého jeho života, i do jeho kultury. V kultivovanosti jeho osobnosti.

Apoštolát věřícího laika se projevuje všude tam, kde se jako křesťan nachází. Laici se nacházejí tam, kde se církevní osoby, kněží a biskupové nevyskytují – ve světě podnikání, v různých oblastech pracovní činnosti, ve světě kultury, v politice, ve státní a v obecní správě, v zdravotnictví, ve školství. A především v rodinném životě. Tam všude mají přinášet ducha evangelia. Tam mají všude být jako křesťané, svým pevným, ale nenásilným a nevtíravým, otevřeným, přátelským, soucítícím postojem. Křesťan má být přítelem všech lidí, nikoho neodsuzovat, ale přesto projevovat jasné a nekompromisní postoje v mravní oblasti. Má uskutečňovat slova sv. Augustina: „hříchy odsuzujte, hříšníky milujte“. Křesťan není na jedné straně kverulantem, který pořád něco kritizuje, škarohlídem, který jen říká, „dnešní doba je špatná“, ani není líbivým podbízivcem, který se snaží, být se všemi zadobře, proto každému na všechno kývá. Křesťan je především svědkem, svědkem pravdy Kristova evangelia, ať je to komu vhod či nevhod. Křesťan se proto nutně v mnoha směrech od dnešního člověka liší. Pro svou odlišnost však neprožívá komplex méněcennosti, takový komplex je pouze známkou nezralých lidí, ale je hrdý na to, že může zastávat odlišné, křesťanské postoje, a proto se klidně bude odlišovat i tam, kde se to týká třeba módy, která sleduje jen a jen smyslné cíle, kde se to týká zábavy apod.

K tomu být jiný je samozřejmě zapotřebí i určité vnitřní síly. Síly, která pramení z vnitřního přesvědčení, z víry, z postoje, který vyjádřil apoštol Pavel: Vím, komu jsem uvěřil, a jsem si jistý“. Taková jistota se neskrývá někde v koutku, ale je přesvědčivá, zapaluje. A právě v tom spočívá apoštolát laiků.

Proto potřebujeme se orientovat takovými příklady, jako byli Sv Štěpán, sv Vavřinec. Být křesťanem bude vždy určitým způsobem těžké. Ale také vždy krásné. Vždy to bude i trochu dobrodružství. Ale dobrodružství, které nakonec dobře skončí. Protože skončí v životě bez konce, v životě věčném. Amen.