Svátosti

V tomto pojednání se stručně zaměříme na nauku o svátostech a to z morálního hlediska.

Svátosti sdělují člověku účast na Kristově kněžství. Kristus svou obětní smrtí na kříži vytvořil kultovní společenství svého mystického těla.  Církev je ve své podstatě společenstvím Poslední večeře, tím pádem také společenstvím založeným na kristově utrpení a oběti. Všechny svátosti mají svůj základ v Jeho oběti a z ní vyvěrají. Eucharistie je nejhlubším způsobem zakotvena v Kristově oběti, je proto středem a vrcholem veškerého svátostného života. svátosti sdílejí člověku účast na slávě Boží /*`>"/, jsou doxologiemi v pravém slova smyslu.

Důstojné slavení svátostí klade určité mravní nároky jak na udělovatele, tak i na přijímajícího.

Udělovatel /vysluhovatel/ jedná in persona Christi. Skutečnost že svátosti jsou znameními, které ustanovil Kristus, zavazují udělovatele pod sankcí „neplatnosti„, aby neporušil oba základní prvky svátosti, tj. materii a formu. V pochybnosti mu v této záležitosti není dovoleno spokojit se s pouhým pravděpodobným míněním, ale je povinen držet se bezpečnější alternativy /in dubiis de validitate actus ponendi, tutior via est eligenda/.[17] Udělovatel nesmí svévolně měnit formu, nepatrné slovní změny při zachování smyslu formy neohrožuje platnost udělení svátosti, jsou dovoleny pouze v případě nutnosti /udělovatel nemá po ruce agendu a je třeba svátost udělit/ . mimo tyto případy jsou všechny změny ve formě svátosti /a to i kdyby se mělo jednat o pouhou změnu slovosledu/ závažnou nekázní.

Svátosti se vyznačují na prvním místě posvěcující, působící funkcí, na druhém místě se vyznačují funkcí zvěstovatelskou. Tato skutečnost zavazuje udělovatele, aby při udílení svátosti pamatoval i na její vnější zvěstující ráz, aby byla oslovujícím znamením meziosobního vztahu. Proto je důležité, aby vykonání obřadu bylo i po estetické stránce bezvadné, neuspěchané, bez banálního, řemeslného přístupu; je důležité usilovat o pravdivost při udělování svátosti /aby křest byl skutečným omytím, pomazání pomazáním etc./

Teologie rozlišuje látku na materii remota a materii proxima. Materia remota je věc, předmět, kterého se používá -např. víno, chléb, vody, olej apod.; materia proxima je je úkon , který se s touto látkou koná /polití, pomazání etc./. Použít pochybnou materia remota je dovolené pouze v případě krajní nouze /v zajateckém táboře, v nebezpečí smrti/ - in extremis extrema tentanda sunt.[18] Není však třeba skrupulózně zkoumat látku po její chemické stránce, dostačující je tzv. certitudo vulgaris - jistota lidová. Jestliže došlo v oblasti materia remota k podstatné změně /víno se stalo octem apod./, je svátost vysluhována neplatně. Vysluhování s pochybnou materií činí nutným opakování svátosti sub conditione. Vysluhování svátosti s materií sice platnou , ale porušenou /např. s vínem již částečně zoctovatělým/, je mimo případy nouze a nezbytnosti hrubým projevem neúcty vůči svátosti.

Přijímající se ve svátosti osobně setkává s Kristem, jestliže má správný úmysl svátost přijmout, živou víru a naději a lásku, postoj poslušnosti vůči vůli Boží, ochotu přijmout závazky, které jsou s přijetím jednotlivé svátosti spojeny.

Úmysl je nezbytný u přijímajícího, který dosáhl užívání rozumu. U nemluvněte při křtu je nahrazen úmyslem rodičů a církevního společenství. Úmysl se nachází u toho, kdo má o svátosti a jejích účincích určité vědomosti a pozitivně se jim otvírá. Kdo by se chtěl podřídit pouze vnějšímu obřadu a nechtěl se setkat s Kristem, který je ve svátosti přítomen, ten nemá úmysl svátost přijmout /křest ze společenských důvodů apod. /

Úmysl může být buď aktuální - přítomný v mysli přijímajícího v okamžiku přijetí svátosti, nebo virtuální či habituální - jednou vzbuzený a neodvolaný. U svátostí, kterí nesou sebou příslušnost k určitému stavu /kněžství nebo manželství/ je k jejich přijetí nezbytný výslovný a neodvolaný souhlas. U ostatních svátostí dostačuje k platnému přijetí svátosti tzv. habituální úmysl, který  byl jednou vzbuzen a  nebyl odvolán, i když nyní není v mysli aktuálně přítomen - je proto možné pokřtít člověka ve stavu bezvědomí, který o křest požádal. Je také možno  udělit svátost pomazání nemocnému, který sice o tuto svátost výslovně nepožádal, ale který žil tak, že je možno předpokládat, že by si v dané situaci /bezvědomí/ udělení svátosti přál. Lze totiž mimo případů  obou uvedených stavovských svátostí udělit v nebezpečí smrti svátosti na základě tzv. interpretativního úmyslu, tj. na základě předpokládaného přání člověka, z jehož předchozích životních postojů lze usoudit, že by si udělení svátosti v dané situaci s vysokou pravděpodobností přál. Jestliže byla svátost křtu udělena za těchto podmínek /u člověka ve stavu bezvědomí, jen na základě interpretativního úmyslu/ je třeba později udělení sub conditione opakovat.

Všechna svátosti jsou svátostmi víry - signa protestantia fidem qua iustificatur homo - svátosti jsou znamení vyznávající víru, která člověka ospravedlňuje S th, III, q. 61, a. 4/. Protože bez víry nelze dosáhnout ospravedlnění, nelze bez víry ani plodným způsobem přijmout svátost. Částečná „poloviční„ tj. velmi rudimentální víra dostačuje sice k platnému přijetí svátosti křtu, biřmování, manželství a svěcení kněžstva - jestliže později dojde k prohloubení a utvrzení víry, svátosti ve svém působení „oživují„. Aby však svátosti mohly být přijaty skutečně plodným způsobem, je nezbytná víra spojená s důvěrou, nadějí a láskou, postojem poslušnosti vůči Boží vůli.

Důležitou podmínkou ke láska. U svátostí, které jsou tradičně nazývány „svátostmi mrtvých„ - křest a svátost smíření - se láska projevuje ochotou ke kajícnosti. U „svátostí živých„ je nutné, aby přijímající nebyl ve stavu těžkého hříchu. Pokud se nachází ve stavu těžkého hříchu je nezbytné aby přijal svátost smíření. Kdo z vážných důvodů musí přijmout svátost živých, nebo ji vysluhovat, a nemá před tím možnost přijmout svátost smíření, má se snažit probudit dokonalou lítost, kněz, který ve stavu těžkého musel celebrovat, by se měl nejpozději do další celebrace snažit o přijetí svátosti smíření.

Podle názoru teologů i svátost živých působí per accidens jako svátosti mrtvých - to znamená při jejich upřímném přijetí jsou člověku odpuštěny těžké hříchy, které nezaviněně zapomněl.

Je dovoleno udělit svátosti členům nekatolických křesťanských církví? Již před II. vatikánským koncilem připouštěli někteří  teologové /Vermeersch, Häring/, že je možno udělit nekatolíkům svátost smíření a eucharistii a případě nebezpečí smrti, když o ně s úmyslem víry žádají. Dětem nekatolíků je dovoleno udělit křest, jestliže udělovatel jejich církve je trvale nedosažitelný. Dospělému nekatolíkovi je možno udělit svátosti, jestliže jsou splněny tyto podmínky: eucharistii, svátost smíření a pomazání nemocných  je možno udělit nekatolíkům, jestliže se nacházejí v nebezpečí smrti, udělovatel jejich církve není dosažitelný, o svátosti žádají a projeví katolickou víru, týkající se těchto svátostí a jsou řádně připraveni /DE 131/. V ostatních případech je třeba se řídit normami stanovenými místní církevní autoritou /DE 130/.

Podmínky ze strany udělovatele:

a/ úmysl - dostačuje úmysl virtuální, nikoliv pouze habituální

b/ jurisdikce - je nezbytná z hlediska platnosti především u svátosti smíření /CIC kán. 965 - 986/.

Svátosti, které jsou předpokladem pro platný výkon jiných úkonů nebo které dávají svátostný charakter / křest, biřmování, svěcení kněžstva/ se udělují znovu sub conditione - podmínečně, jestliže existuje závažný důvod pochybovat o jejich platném udělení. V případě pochybností je nezbytné obrátit se s žádostí o rozhodnutí na diecesního biskupa.