Svatokrádež

- sacrilegium – je zneuctění svaté věci nebo osoby /violatio sacri/.

Písmo sv. hlásá posvátnost chrámu, věcí a osob /Lev 10,1- 2;Num 3,3; 26,1; 1 Sam 2,15 – 17; 4,11; 2 Sam 6,6 – 7; 1 Kron 24,2; Is 56,7; Jer 7,11; Dan 5/. Kristus hájéí posvítnost chrámu proti kupcům /Mat 21, 12 – 13/.

„Svatokrádež spočívá  ve znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, jakož i osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii, protože tato svátost nám podstaně zpřítomňuje tělo samotného Krista„/KKC 2120/.

Sacrilegium se dělí na personale – osobní, páchané na osobách, reale na věcech, locale na posvátných místech.

O osobní svatokrádeži praví kán.. 1370, že  fyzické napadení papeže je trestáno exkomunikací nastupující bez rozhodnutí představeného, která je vyhrazena apoštolskému Stolci; napadení biskupa je trestáno interdiktem a suspensí latae sententiae, za fyzické napadení duchovní nebo řeholní osoby na potupu církve má být uložen spravedlivý trest. Spravedlivým trestem má být potrestán ten, kdo znesvětí nemovitou nebo movitou posvátnou věc /kán. 1376/, kdo převede církevní majetek bez předepsaného povolení /kán. 1377/

Zvlášť závažná je svatokrádež proti eucharistii: „kdo pohodí eucharistické způsoby, nebo kdo je odnese nebo si je ponechá k svatokrádežnému účelu, upadá do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci; duchovnímu může být mimoto uložen další trest včetně propuštění z duchovenského stavu„ /kán. 1367/.

Osobní svatokrádeže se dopouští osoby, které jsou zasvěceny Bohu svěcením nebo řeholními sliby, jestliže se dopouštějí smilstva, dále se tohoto hříchu dopouštějí osoby, které se smilstva dopouštějí se zasvěcenou osobou, nebo kdo je fyzicky týrá, útočí na ně, nebo je zneucťuje, nejedná se však proto svatokrádežný útok, jestliže je motivován osobními důvody.

Lokální svatokrádeže je namířena proti posvátným místům, tj. proti budovám a místům, které byly liturgickým obřadem vyňaty ze profánního užívání a určeny pro Boží kult nebo pro pochovávání věřících.

Kán.. 1210: „na posvátném místě je přípustné pouze to, co slouží konání bohoslužby a podpoře zbožnosti a náboženství; zakazuje se, co se neshoduje s posvátností místa. Ordinář může pro jednotlivé případy dovolit i jiné užití, které není v rozporu s posvátností místa.„

Kán.: 1211: „posvátná místa se znesvěcují v nich vykonaným závažným zločinným jednáním s pohoršením věřících, což podle rozhodnutí místního ordináře je tak závažné a atk odporuje posvátnosti místa, že nedovoluje vykonávat tam bohoslužby, dokud se zločin nenapraví kajícím obřadem podle předpisů liturgických knih.„

Věcné svatokrádeže se dopouští, kdo znesvětí eucharistické způsoby, posvátná náčiní, roucha, kdo vědomě ve stavu těžkého hříchu přijme svátost živých, kdo posvátné předměty ukrade, kdo je proti církevním prodává, kdo se nespravedlivě zmocní církevního majetku, kdo používá zasvěcený předmět k profánnímu účelu. Předměty požehnané /pokrmy, svěcenou vodu atp./ je dovoleno užívat k čestným světským účelům /vypít svěcenou vodu atp./. je možno pokládat za svatokrádež i zneužití slov Písma sv. k politickým účelům, ke vtipkování, k reklamě atp. Posvěcené věci ztrácí svěcení ztrátou podstatného tvaru – není posvěcený kov roztaveného kalicha, materiál zničeného kostela atp.