Slavnost Svaté rodiny (cyklus A)

Slavíme Svátek Sv Rodiny. Tento svátek se slaví každoročně v neděli ve vánočním oktávu. Vždyť vánoce jsou svátky rodinného života. A o vánocích si především připomínáme, že Spasitel se narodil v rodině, že žil v rodině, že posvětil rodinný život.  O dnešním svátku prosíme za naše rodiny, aby svým životem následovaly příklad Sv Rodiny.

Základem rodiny je manželství. Dnes je k velké škodě tendence uskutečňovat jakýsi rodinný život bez manželství. Říkám úmyslně „jakýsi rodinný život “. Protože bez manželství to v pravém slova smyslu rodinný život není.  Rodinu tvoří manželství: trvalý a výlučný svazek mezi mužem a ženou. Spolužití dvou lidí bez manželství nemá tento charakter trvalosti a výlučnosti. Neposkytuje tu pravou záruku a jistotu, kterou potřebuje rodina.

Pro nás křesťany je manželství svátost. Proto také křesťan je povinen uzavřít manželství svátostným způsobem. Kdo manželství neuzavřel svátostným způsobem, pokud je křesťan, žije vlastně ve hříchu, protože žije ve svazku, který není manželstvím. A pochopitelně se tím velmi ochuzuje – tato svátost přece manželům uděluje zvláštní milosti a pomoc a posvěcení pro jejich společný život.

Když křesťané uzavírají svátost manželství, sám Bůh zpečeťuje jejich souhlas, kterým se manželé navzájem přijímají a jeden druhému odevzdávají. Pozdvihuje jejich vzájemnou lidskou lásku k účasti na božské lásce. Uzavřením svátosti manželství vzniká mezi manžely svátostné pouto. Toto svátostné manželské pouto ustanovil sám Bůh a proto platně uzavřené a dokonané manželství nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto je neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené samotným Bohem.

Svátost manželství je sama o sobě velká milost a zdroj milostí. Zdrojem této milosti je sám Kristus. Kristus sám projevil svou péči o manželství, když svůj první zázrak neudělal nikde jinde než na svatbě. Učinil to proto, že věděl, že manželství je velmi náročný stav. Že poskytuje lidem velká dobra, ale klade také velké nároky. Manželství vytváří jednotu mezi dvěma lidmi, jednotu, o které praví Kristus, že již nejsou dva ale jeden člověk. Rozloučit manželství je proto něco zcela nepřirozeného – je to jako rozdělit člověka na dvě části. Ano, je to rozštěpení, je to cizím slovem jakási schizofrenie. Nedivme se, že doba, ve které jsou manželské rozpady běžnou záležitostí, je schizofrenní dobou.

Manželství je společenstvím života. Člověk v manželství již nežije sám pro sebe, ale žije pro toho druhého. Toto společenství klade své nároky: jsou jimi věrnost, nerozlučitelnost a otevřenost pro plození nového života. Tyto vlastnosti manželství jsou normální, přirozené vlastnosti manželské lásky, jsou vyjádřením křesťanských hodnot.

Křesťané by měli usilovat o manželství, v kterém bude také jednota ve víře. Tam, kde jsou manželé sice oba křesťané, ale každý patří do jiné křesťanské církve – jeden je třeba katolík, druhý evangelík – hovoříme o smíšeném manželství. Rozdílné křesťanské vyznání manželů není dnes nepřekonatelnou překážkou pro manželství, je možno získat dispens od překážky rozdílného vyznání, jestliže oba dokážou dát dohromady, co žádný z nich přijal ve svém vlastním náboženství, avšak na druhé straně nelze podceňovat obtíže smíšených manželství, zvláště při výchově dětí. Katolický partner je vázán povinností uchovat svou víru a předat ji také svým dětem.

Zvlášť těžká je však situace, kdy jeden je katolík a druhý nepokřtěný.  Ten nepokřtěný je buď členem jiného, nekřesťanského náboženského společenství – vyznavačem islámu, židem, nebo je bez vyznání. Nikdy nebyl pokřtěn. Zde hovoříme o církevní překážce rozdílnosti kultu. Zde je zvlášť nezbytná dispenz od překážky rozdílnosti kultu, která je nutná k platnosti manželství. Tato dispenz předpokládá, že obě strany znají cíle manželství a nevylučují je. To znamená, že oba jsou zajedno v tom, že manželství je výlučný a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, otevřený pro plození dětí. Katolický partner písemně potvrdí, že si je vědom svých závazků týkajících se křtu a katolické výchovy dětí, a nekatolický partner písemně potvrdí, že si je vědom závazků svého partnera, totiž zachovat víru a zajistit křest a výchovu dětí v katolické církvi.

V manželství s rozdílností kultu má katolický manžel zvláštní povinnost: totiž posvětit svého nevěřícího partnera, svým dobrým příkladem je přivést k obrácení na křesťanskou víru. Upřímná manželská láska, pokorné a trpělivé uskutečňování rodinných ctností v denním životě a vytrvalá modlitba mohou připravit nevěřícího partnera na milost obrácení.

Ovšem je třeba varovat před iluzemi. Ze zkušenosti víme, že je to spíše ta katolická strana, která podléhá v takovém manželství. Je třeba usilovat o manželství skutečně křesťanská. O nich platí slova starokřesťanského autora Tertuliána: „jak mám dostatečně vylíčit štěstí onoho manželství, které církev spojuje, oběť posiluje a požehnání pečetí, které oznamují andělé a které uznává nebeský Otec? Jaký je to pár: dva věřící s jednou nadějí, s jednou touhou, s jedním způsobem života, v jedné službě! Oba jsou dětmi téhož Otce, oba služebníky jednoho Pána; nic je nerozlučuje ani v duchu, ani v těle, naopak jsou opravdu dva v jednom těle. Kde je jedno tělo, tam je také jeden duch.