Slavnost Svaté rodiny

„Milovaní. Hleďte, jak velikou lásku nám otec prokázal, jsme Boží děti: a to je jeho přikázání, abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.“ Tato slova apoštola Jana se týkají především křesťanské rodiny, která má být základní buňkou křesťanského života v dnešním světě. Včera o svátku sv Štěpána jsme rozjímali o povolání laiků v dnešním světě: že laici jsou Kristovými svědky ve světě. Toto svědectví uskutečňují především rodinným životem a výchovou dětí. Ano, to je apoštolát č. 1, který vy křesťané můžete uskutečnit, kterým můžete křesťanství v tomto světě učinit opět přitažlivým – váš rodinný život, prožívaný v atmosféře lásky, vzájemného pochopení a odpouštění. A pak je to výchova dětí – opět prvořadý prostředek apoštolátu – vlastně nemůžete ničím lépe pomoci světu, církvi, tomu, aby evangelium opět zapustilo kořeny v tomto světě – než když křesťansky vychováte své děti. V této oblasti jsou laici naprosto nenahraditelní – žádný kněz nebo biskup, dokonce ani papež, vás v této oblasti nemůže nahradit. My kněží vám můžeme pomáhat, to je naše poslání – být vašimi pomocníky v náboženské výchově dětí, ale nahradit vás nemůžeme. Žádný kněz, biskup, ani papež vás nemůže nahradit při duchovní formaci vašich dětí. V tom je vaše poslání, ale také velká odpovědnost! KKT praví, že „výchova rodiči je tak důležitá, že se dá obtížně nahradit, když chybí“.

Rodiče mají být svým dětem prvními svědky víry slovem a životem. Toto svědectví konají, když svým dětem vytvoří skutečný domov. Výchova, to není nějaká teoretická záležitost, nějaké zvláštní metody, je to věc čistě praktická – spočívá ve vytvoření domova, prostředí, ve kterém se žijí křesťanské hodnoty, ve kterém vládne křesťanský duch, a ve kterém se všichni cítí dobře, jsou tam rádi, a vědí, že to, že je jim tam tak dobře, je právě ta víra, ze které vyrůstá láska, pohoda, porozumění. Co charakterizuje křesťanský domov? Jsou to láska, něha, odpuštění, vzájemná úcta, věrnost a nezištná služba. V takovém domově se pak daří výchově ke ctnostem. Tato výchova vyžaduje, aby se děti naučily odříkání, zdravému úsudku a sebeovládání, což jsou podmínky pravé svobody. Jan Pavel II. praví, že „rodiče mají své děti učit, aby podřizovaly hodnoty hmotné a pudové hodnotám vnitřním a duchovním“.

Výchova ovšem také vyžaduje pevnost a autoritu. Při výchově nelze počítat jen s dobrým slovem a úsměvem. Písmo sv praví ve SZ u Sirachovce: „kdo svého syna kárá, bude z něho mít prospěch“. V těchto starých dobách se zvlášť zdůrazňovala blahodárnost trestání: „kdo svého syna miluje, ustavičně ho trestá“. Avšak apoštol Pavel varuje před jednostranností přísné výchovy, když v listě Kolosanům a Efezanům praví: „a vy otcové nedrážděte svoje děti ke hněvu, aby neztrácely odvahu, ale vychovávejte je z pověření Páně“.

Rodiče se mají snažit své děti vychovávat k víře již od útlého věku. Nemyslete si, že až bude dítě chodit do náboženství, že je času dost, aby se naučilo základní modlitby. Na to pak čas není, na to je pozdě!! A je pozdě dítě ve 2. nebo 3. třídě učit chodit do kostela. Modlit se, to nikdo nenaučí děti lépe než rodiče, a vlastně pokud je to nenaučí rodiče, nenaučí je to nikdo!! Ano, určité věci se dítě buďto naučí od rodičů, nebo se je sotva kdy někdy pořádně naučí. To platí nejen o základních postojích slušnosti, o základních hygienických návycích, to platí i o základních mravních a náboženských projevech.

Chybou dnešních rodičů je, že se jednostranně věnují zabezpečování hmotných potřeb svých dětí, že jim poskytují všechen přepych, ale zanedbávají rozvoj jejich duchovní stránky. Takový postoj se nevyplácí! Je to výchova k povrchnosti, a co je ještě horší, k sobectví, k náhledu, že člověk musí mít všechno, co je příjemné, co lahodí smyslům. Takový postoj pak přináší své neblahé ovoce v manželském soužití, kdy lidé jsou neschopni k přinášení obětí, k sebezáporu, k odříkání.

Rodiče jsou povoláni zabezpečit nejen hmotné potřeby dětí, ale především mít na paměti rozvoj jejich osobnosti po stránce charakteru, poctivosti, mravní výchovy, pravdivosti a čistoty. Ale jak tak uskutečnit v dnešním světě, v dnešním, veškerou nemravností nasáklém prostředí. Je vůbec možné uchránit dítě před zkažeností dnešního světa, kdy zlo a špatnost jsou téměř všudypřítomné.

Zde hraje svou specifickou roli výchova k postoji zdravé hrdosti. K hrdosti, která se vyjadřuje postojem: „jsem křesťan a proto takhle nemusím žít“. Naučit mladého člověka, že křesťanství nespočívá především v tom, že určité věci nesmíme, protože jsou zakázané, ale že tyto věci, které Desatero zakazuje, jsou špatné, a my jsme ti šťastní, ano privilegovaní lidé, kteří se v tom bahně převalovat nemusí, že máme to štěstí být povoláni k vyšším cílům. Je důležité, aby se mladý člověk dokázal vážit sebe sama, své důstojnosti, své velikosti a nepodřizoval je náladám doby, módním výstřelkům a trendům. K tomu je zapotřebí i určité sebejistoty, jistoty, kterou má člověk sám v sobě, že se dokáže vysmát se tomu, čemu se svět slepě podřizuje, že nedokáže odmítnout zdravým úsudkem, to, co dobové názory propagují jako jedině správné, že dokáže zavrhnout jako nevkus, co předepisuje soudobá móda jako poslední výkřik.

Aby rodiče dokázali takto vychovat své děti, je třeba, aby si na ně udělali čas, aby měli čas na to, s dětmi hovořit, diskutovat s nimi, probírat s nimi různá témata. Aby si byli vědomi, že žádné podnikání, žádný profesní úspěch, žádná společenská angažovanost není důležitější, že nic na světě neospravedlňuje zanedbání výchovy svých dětí. Proč je tolik krizí v životě mladých lidí. Drogy, alkoholismus apod. To není selhání mladých lidí, to je selhání rodičů! To není selhání mladé generace, ale staré generace, té generace, která vyrůstala v temnotě totality, a proto nemá, co by předala.

Rodino, buď tím, čím jsi, neúnavně vybízel Ctihodný Boží služebník Jan Pavel II. A dnešní papež Benedikt XVI. při návštěvě Prahy své kroky zaměřil hned na počátku k milostnému pražskému Jezulátku na Malé Straně. To nebyla jen záliba v nějaké barokní zbožnosti, která sama o sobě není špatná, náš národ po celá staletí kulturně povznášela, ale papež tím chtěl dát také znamení, chtěl úctou k Dítěti Ježíši podtrhnout význam rodiny, kde vyrůstají děti. Ukončeme proto tuto úvahu jeho slovy pronesenými u Pražského Jezulátka:

Myslím na vaše rodiny a rodiny po celém světě, na jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny. Mysleme obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho úsilí o bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujme svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a pro budoucnost lidstva. Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku. Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu, protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zračí Boží obraz. To platí především pro děti. Ve svatém Pražském Jezulátku rozjímáme dětskou krásu a náklonnost, kterou Ježíš Kristus vždy projevoval nejmenším, jak čteme v evangeliu (srov. Mk 10,13-16). Kolik dětí však dnes nikdo nemiluje, nepřijímá a ani si jich neváží! Kolik dětí je obětí násilí a různých forem zneužívání bez jakýchkoli zábran! Kéž by dětem byly zaručeny úcta a pozornost, které jim náleží: děti jsou budoucností a nadějí lidstva. Chtěl bych nyní říci několik slov přímo vám, milé děti, a vašim rodinám. Vy, kdo jste milí srdci Jezulátka, opětujte jeho lásku a podle jeho příkladu buďte poslušné, vlídné a laskavé. Učte se být jako on oporou svých rodičů. Buďte skutečnými Ježíšovými kamarády a vždy se k němu s důvěrou obracejte. Modlete za sebe, za své rodiče, příbuzné, učitele a kamarády, a modlete se i za mne. Ještě jednou vám děkuji za přijetí a ze srdce vám žehnám a vyprošuji vám všem ochranu svatého Jezulátka, jeho Neposkvrněné Matky a svatého Josefa.