Slavnost Sv. Vavřince

Život sv Vavřince znáte.  O jeho  oblíbenosti u Božího lidu svědčí četné kostely a kaple, které jsou mu zasvěceny, četné sochy, které se nacházejí rozesety v krajině, a které znázorňují sv Vavřince tím tradičním způsobem jako jáhna, oblečeného v dalmatice a s nástrojem svého umučení – s rožněm – v rukách. Jeho velikost se dá vyjádřit dvěma pojmy: štědrost a hrdinství.

Nejdříve pohovořme o štědrosti. Vavřinec byl jedním ze sedmi římských arcijáhnů za papeže Sixta. Posláním arcijáhnů bylo starat se o charitu ve svém obvodu – čili ve svém arcijáhenství. Měli na starosti chudé. Sv Vavřinec byl tedy takovým správcem štědrosti církve.

Proto jsme slyšeli ve čtení z listu apoštola Pavla Korinťanům o štědrosti. Toto čtení je vzato ze souvislosti vyhlášení sbírky na podporu chudých křesťanů v Jeruzalémě. Korint bylo tehdy bohatým městem, lidé tam byli zámožnější, křesťané v Jeruzalémě trpěli nouzí. Apoštol píše: „kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také sklízet“. Vychází ze zkušenosti tehdejšího zemědělce: kdo šetřil zrním při setbě, ten také skoupě sklízel. Dobré skutky, které konáme jsou setbou pro věčná život. Nyní rozséváme, jednou budeme sklízet.  Když budeme každý skutek, který konáme chápat jako setbu pro budoucnost, může to změnit naše životní postoje. Můžeme dobré skutky chápat jako dobré zrno, špatné nebo jalové skutky jako semena škodlivého plevele. Rozsévač nemůže při rozsévání čekat bezprostřední užitek. Ví, že užitek se dostaví až při sklizni. Tou sklizní je právě věčný život. Někdy se může dostavit myšlenka: „co z toho mám“, když  se nedostaví bezprostřední užitek. Křesťan však ví, že musí trpělivě čekat, až do dne žní.

Dále zdůrazňuje apoštol: „Bůh miluje radostného dárce“. V této záležitosti se Bůh skutečně podobá i nám lidem. I my jsme rádi, když nám někdo prokazuje dobro s radostí. Těší nás, když vidíme, že ten, kdo nám prokazuje jakoukoliv službu, je rád, že nám ji může prokázat. Naopak, jsme celí nesví, ano, deptá nás to, když nám někdo prokazuje něco dobrého s kyselou tváří. Raději bychom se toho zřekli.

„Bůh miluje radostného dárce“. Existuje křesťanství radostné, existuje křesťanství kyselé. Tomu kyselému křesťanství vévodí slova „povinnost“ a „musím“. Radostnému křesťanství vévodí slova „dar“a „mohu“. Kyselé křesťanství plní povinnosti, ale koná jen to, co je přikázáno. V neděli přijde na mši sv, protože se nechce dopustit hříchu zaviněným opomenutím mše sv. Ve všední dny, ani na doporučené svátky, jej to ani nenapadne, i kdyby mohl, protože to přece není „povinnost“. Radostný křesťan chápe účast na mši sv ne jako povinnost, ale jako dar – jako dar chápe skutečnost, že může být s Kristem, jako dar pociťuje možnost, že může sám děkovat. V jeho životě nepřevládá slovo „musím“, ale „mohu“ – jsem rád, že mohu děkovat, že mohu Pána oslavovat, že mohu být s Ním.

Svatý Vavřinec byl takovým radostným křesťanem. Štědrý člověk nebývá zaťatý, může být radostný. Může si zpívat, protože není závislý na mamonu. Svatý Vavřinec měl smysl pro humor. Když mu prefekt císaře Valeriána nařídil, aby do tří dnů přinesl poklady církve, tu přivedl všechny chudáky, slepé a chromé, o které se staral a pravil: „to jsou poklady církve“. Utahoval si. To prefekta rozčililo. Člověk, kterému jde jen o peníze, nemůže mít smysl pro humor. Pronásledování za císaře Valeriána bylo kultivované – tento císař na rozdíl od svého předchůdce Decia, křesťan nechal popravovat bez mučení. U sv Vavřince byla učiněna výjimka. Byl barbarsky mučen, opékám na rožni. V otázce peněz jde kultivovanost stranou. I zde si jáhen Vavřinec zachoval humor, když prohlašoval: „pečeně je hotova, obrať ji a jez“.

Jsme u druhé Vavřincovy vlastnosti: u statečnosti, ano u hrdinství. Vavřinec byl hrdinou víry, mučedníkem, který obstál i v krutém mučení.