Slavnost Sv. Václava

Slavíme slavnost Sv Václava, hlavního patrona českého národy. Kdo byl tento světec, kterého od nepaměti uctívá  český národ? Sv Václav se narodil r. 908 ve Stochově nedaleko Lán, jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědečkem byl kníže Bořivoj, který spolu se svou manželkou Ludmilou přijal křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Do Čech si z Velké Moravy přivedl některé kněze, mezi nimi i slovanského kněze Pavla Kalicha, který se stal vychovatelem malého  Václava. Bořivoj sídlil na Levém Hradci, kde postavil nejstarší svatyní v Cechách, zasvěcenou sv Klimentovi. Po smrti Bořivojově se ujal vlády jeho syn Spytihněv, který se v Řezně podřídil králi Arnulfovi. V roce 895 byl v Čechách zřízen archiprebysterát, který byl svěřen do správy Řezenského biskupství. Spytihněv I. Přesídli na pražský hrad, kde vystavěl kostelík Panny Marie, kde byl později se svou manželkou pohřben. Po Spytihněvově smrti se ujal vlády jeho syn a Václavův otec Vratislav I. Jeho babička Ludmila jej spolu s knězem Kalichem učila latinskému a slovanskému písmu. Sv Václav byl na tehdejší dobu člověk velmi vzdělaný. Navštěvoval také latinskou školu na Budči.

Po smrti Vratislavově dala r. 921 16. září Drahomíra na hradě Tetíně zavraždit sv Ludmilu. O rok později usedl Sv Václav jako nový panovník na Pražském hradě na stolec českých knížat. Záhy vypudil svou matku Drahomíru do vyhnanství, z důvodu zosnování vraždy sv Ludmily a jejího možného angažmá v návratu pohanství, avšak po čase ji zase povolal zpět.

Již v roce 922 musel čelit tažení vévody Arnulfa, jenž chtěl intervenovat ve prospěch Zličanů a oslabit vliv krále Jindřicha na Václava. Dne 19. října r. 925 dal Václav převést ostatky své babičky Ludmily z Tetína do klášterní baziliky Sv Jiří na Hradě Pražském.

Václav vynikal zbožností. Kristiánova legenda vypráví o tom, že rád přisluhoval při mši sv, vykupoval malé děti z otroctví a dal je vyučovat křesťanské víře, osobně připravoval chléb a víno ke mši sv., chudé vdově dal dřevo na otop. Přes svoji mírnost byl ovšem Václav skutečným rytířem a statečným mužem, dovedl se u hradiště Kouřim postavit Radslavovi Zlickému. Ke krveprolití však nedošlo; když Václav    vyzval Radslava na souboj, aby ušetřil životy svých poddaných, zlický kníže spatřil na Václavově čele zářící kříž. Poznal, že je to Boží znamení, poklekl před Václavem a podřídil se mu.

V roce 929 vytáhl Jindřich Ptáčník do Čech, ale Václav s ním uzavřel mír a navázal dobré vztahy. Jindřich mu dokonce daroval rámě Sv Víta, sicilskému mučedníka. Tento akt je historiky považován za důležitý, neboť tak bylo navázáno se Sasy duchovní příbuzenství, které uchránilo Čechy osudu polabských Slovanů. Václav pak na Hradě Pražském zakládá rotundu sv Víta a daruje jí vzácný ostatek, věnovaný Jindřichem.

Jeho bratr Boleslav však nesouhlasil s Václavovou politikou a rozhodl se Václava odstranit. Pozval jej do Staré Boleslavi, kde bylo knížecí sídlo a stál kostelík Sv Kosmy a Damiána. Ráno 28. září r. 935 se Václav odebral na jitřní mši a před kostelem na něj čekali jeho vrazi. Dvě rány mečem mu zasadil jeho bratr Boleslav, avšak Václav jeho útok odrazil. Vrazi Václava dostihli u chrámových dveří a tam zemřel pod jejich ránami, drže se kruhu u dveří, které předtím zrádný kněz zevnitř uzavřel.

První kostel byl Sv Václavovi zasvěcen již r. 972 v Proseku u Prahy. Po připojení Moravy k Čechám r. 1063 se kult Sv Václava šíří i tam. Sv Václavovi je připisováno vítězství knížete Soběslava i. 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, kdy bojoval s císařem Lotharem. Český kníže v ní zvítězil za pomoci svatého Václava, jenž se prý na bílém koni zjevil nad svatováclavským kopím, které v bitvě držel kněz Vít. Letopisy uvádějí, že Češi se v této bitvě nazývali „čeledí Sv Václava“. Tak vznikla představa, že Sv Václav je věčným panovníkem země a český kníže je pouze jeho vikářem. Úctu ke Sv Václavovi projevovali nejen Přemyslovci, ale především otec vlasti Karel IV., který Sv Václavovi, jakožto věčnému vládci české země věnoval svatováclavskou korunu, kterou měli čeští králové nosil u vědomí, že jsou zástupci Sv Václava. I v říšském městě Norimberku nechal postavit kostel zasvěcený Sv Václavovi.

 Vaši předkové postavili zde v Račicích kostel též zasvěcený sv Václavu. Tento chrám vyniká úctyhodným stářím. V písemných pramenech je uveden již k r. 1271, ale bude stavebně jistě starší. Původně byl i kostelem farním, farnost však po bělohorském období zanikla, později byly Račice přifařeny ke Krhovu.  Možná, že si kladete otázku, proč v tak malé obci vznikl tak velký kostel? Svědčí to o víře, zbožnosti a také kulturnosti vašich předků. Kostel pro ně byl skutečným centrem života, protože ti lidé žili z víry. Zde byli křtěny jejich děti, manželé byli oddávání, nebožtíci pohřbíváni, v neděli chrám byl zaplněn zástupy věřících, pod jeho klenbou zněly slavné zpěvy veškerého lidu. Ten chrám byl jejich srdcem. Sami bydleli v chatrčích, sdíleli svůj příbytek s dobytkem, neznali vymoženosti dnešní civilizace, plyn, elektriku apod., avšak jejich chrám byl jejich chloubou, jejich životem, místem, kde  scházeli, kde vytvářeli společenství, byl jejich skutečným domovem. Zde se modlili a zpívali, zde duchovně žili. Při vší práci, kterou měli, pracovali od rána do večera, nedělní mše sv byla pro ně samozřejmostí, neexistoval žádný důvod, kromě nemoci, který by je zprošťoval této povinnosti.

Dnes tento kostel zeje prázdnotou, stojí tu spíše jako němý svědek dávné minulosti křesťanské víry. Je památkou, je mlčícím svědkem, volá nás k zamyšlení , je připomínkou, že strom, který se odřízne od svých kořenů, uhyne.

Je záslužné, že i tento svědek minulosti, se letos dočkal opravy střechy a krovů. Dnes jsme se sešli, abychom poděkovali všem sponzorům, kteří tuto opravu umožnili. Chtěl bych uvést přehled o vynaložených prostředcích: Celkové výdaje: 1 049 963 Kč. Přispěli Kraj Vysočina: 324 580 Kč, Ministerstvo kultury: 300 000 Kč, Nadace ČEZ: 250 000 Kč, Obec Račice: 140 000 Kč, zbytek byl uhrazen z prostředků farnosti. Všem dárcům vyslovuji své srdeční Pán Bůh zaplať. A náš dík patří především Všemohoucímu, že svou pomocí umožnil vykonat toto dílo. Proto také zazpíváme Bože, chválíme Tebe. A nezapomeneme ani na svatováclavský chorál, neboť jeho prosba Nedej zahynouti, nám ni budoucím, je aktuální i v dnešní době:  nehrozí nám sice fyzické zahynutí, avšak to duchovní, které spočívá ve ztrátě hodnot víry a nedbání o ně, jejich  nepředávání další generaci, představuje v současnosti nebývalé nebezpečí ztráty toho necennějšího, co jsme převzali, jehož ručitelem je Sv Václav, jehož kamenným svědkem je tento chrám.