Slavnost Sv. Václava

Slavíme Slavnost Sv Václava, patrona českého národa. Kdo byl sv Václav? Václav – toto jméno ji odvozeno od staroslovanského jména Věnceslav, což znamená „více slavný“ se narodil kolem roku 907 ve Stochově jako syn knížete Vratislava a matky Drahomíry, která pocházela z rodu polabských Slovanů, byla sice pokřtěnou křesťankou, ale duchem stále pohankou. O Václavovo vychování se po smrti jeho otce Vratislava I. postarala jeho babička Ludmila, která mu na hradě Budči umožnila na tehdejší dobu neobvykle důkladné vzdělání. Pod vedením kněze, který měl příznačné jméno Učen, se Václav naučil jazykům staroslověnštině, latině a řečtině. Byl na svou dobu velmi vzdělaným mužem – většina panovníků tehdy neuměla ani číst a psát. Jeho zbožnost, mravní bezúhonnost a vzdělanost probudila v srdcích jeho současníků nikoliv obdiv, jak by se snad dalo předpokládat, ale závist a pohrdání. Říkali o něm, že je zkažen od kněží a že je jako mnich. Václav sám zakusil záhy, jak se tato závist projevuje v jeho vlastní rodině, když zažil, že jeho milovanou babičku Ludmilu jeho matka nechala r. 921 zavraždit. Po dosažení plnoletosti v r. 924 se Václav ujal knížecího stolce a svou matku Drahomíru zbavil moci a vypudil ji do vyhnanství. Václav nebyl žádná měkota, svěřené knížectví spravoval moudře a rozvážně, věděl, že jeho hlavním úkolem je dokonat pokřesťanštění lidu. Země se ocítila v politických kleštích, ohrožovali ji z jihu Maďaři a od západu bavorský vévoda Arnulf. Spojenectví se saským králem Jindřichem bylo moudrým řešením. Václav se zavázal se bude pokračovat v placení tributum pacis, jakéhosi spojeneckého tributu, který spočíval v placení daně hřiven stříbra a 120 volů. Tato smlouva zajistila českému státu bezpečí, jak před tehdy ještě divokými a pohanskými Maďary, tak i před rozpínavými Bavory. Jindřich I. daroval jako projev přátelství Václavovi a jeho zemi vzácnou relikvii, rámě sv Víta, mladistvého mučedníka. Václav proto zasvětil hlavní chrám země, rotundu na Hradě pražském sv Vítu. Tušil snad mladý kníže, že i on bude mladistvého mučedníka v mladém věku následovat mučednickou smrtí? Stalo se tak 28. září ve Staré Boleslavi r. 929, kdy byl na popud vlastního bratra zavražděn u chrámových dveří. Bratr Boleslav záhy litoval svého činu, a dal tělo svého bratra v roce 932 převést do svatovítského kostela na pražském Hradě. Když dnes hledíme na dominantu našeho hlavního města, svatovítskou katedrálu, nesmíme zapomenout, z jakých historických kořenů vyrostla nejen naše katedrála, ale měli bychom si být vědomi, co tvoří dějinné kořeny našeho národa.

Svatý Václav je významnou osobností. Jeho význam přesahuje hranice naší země. O něm pěli nejen čeští básníci, jako Jan Neruda, František Halas, ale i slavný francouzský spisovatel a básník Paul Claudel. Jej oslavovali svými díly slavní umělci jako Mikuláš Aleš, sochař Myslbek, Mánes. Velkým ctitelem sv Václava byl „otec vlasti“ císař Karel IV., který královskou korunu českých králů zasvětil sv Václavu, jako „věčnému panovníku české země“, od kterého každý český vladař přijímá korunu jako léno. Nedotknutelnost českých královských „svatováclavských“ klenotů chránil i papež pod trestem exkomunikace – každý kdo se jich nelegitimně chtěl zmocnit, měl do tohoto trestu upadnout.  Sv Václav má své místo i v anglické tradici jako dobrý král Václav. V hlavním chrámě křesťanstva, ve svatopetrské bazilice v Římě je sv Václavovi zasvěcen jeden z bočních oltářů. Sv Václav proslavil podobně jako Sv Jan Nepomucký náš národ v celém světě.

V našich srdcích žije vzpomínka na loňský rok, kdy do počtu velkých osobností, ctitelů sv Václava se zařadil papež Benedikt XVI., který před rokem navštívil místo jeho umučení a o jeho svátku ve Staré Boleslavi sloužil mši sv především pro mládež.  Vždyť sv Václav je právě mládeži blízký, je mladistvým mučedníkem, stejně jako sv Vít. 

Tehdy sv Otec při své homilii pravil: Dnes ráno nás u oltáře sjednocuje slavná vzpomínka na mučedníka svatého Václava, jehož relikvie jsem před mší svatou uctil v bazilice jemu zasvěcené. Svou krví skropil vaši zem. Jeho orlice, kterou jste vybrali jako znak mé návštěvy zde – před chvílí to připomněl váš kardinál arcibiskup – je historickým symbolem vznešeného českého národa. Tento veliký světec, kterého rádi nazýváte „věčným“ knížetem Čechů, nás zve, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti pro všechny, obzvláště pro ty, kteří řídí osudy společnosti a národa. Avšak ptáme se: je svatost v dnešní době ještě aktuální? Anebo je to spíše něco, co je málo přitažlivé a nedůležité? Nehledají se dnes více úspěch a lidská sláva? Avšak jak dlouho trvá a jakou cenu má pozemský úspěch?

Minulé století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Ti kdo popírají Boha, a v důsledku toho postrádají úctu k člověku, mají – zdá se – snadný život a dosahují materiálního úspěchu. Stačí však nahlédnout pod povrch a zjistíme, že tito lidé jsou nešťastní a nespokojení. Pouze ten, kdo v srdci uchovává posvátnou „bázeň Boží“, má důvěru i v člověka a dokáže věnovat svůj život vytvoření spravedlivějšího a bratrského světa. Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli.

V evangeliu jsme k tomu zcela jasně slyšeli: „Neboť co prospěje – říká Ježíš – člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt 16,26). Pán nás tak vybízí, abychom si uvědomili, že skutečnou hodnotu lidské existence nelze měřit jen pozemskými statky a pomíjivými zájmy. Nejsou to hmotné věci, které by uspokojily nesmírnou touhu ukrytou v srdci každého člověka po nalezení smyslu vlastního života a po štěstí. Proto Ježíš neváhá navrhnout svým učedníkům „úzkou“ cestu svatosti: „Kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v. 25). A dnes ráno nám jasně opakuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v. 24). Jistě, je to tvrdá řeč a je těžké ji přijmout a uskutečnit. Svědectví světců a světic nám však dokazuje, že je to možné, svěří-li se člověk Kristu a spolehne se na něj. Příklad svatých povzbuzuje každého, kdo si říká křesťan, aby byl důvěryhodný, tedy žil v souladu s principy víry, kterou vyznává. Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka; je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nevynáší sebe, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.

To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Jeho pohled se nikdy neodloučil od Ježíše Krista, který za nás trpěl, a dal nám tak příklad, abychom šli v jeho stopách, jak píše svatý Petr v druhém čtení, které jsme před chvílí slyšeli. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ (resp. žalm) a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.

Václav zemřel jako mučedník pro Krista. Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava, na svědectví, že „trůn krále, který soudí chudáky spravedlivě, bude stát navěky“ (srov. dnešní liturgie hodin). To lze hodnotit jako zázračný zásah Boha, který neopouští své věrné: „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

Drazí bratři a sestry, poděkujme společně v této Eucharistii Pánu, že vaší vlasti a církvi dal tohoto svatého panovníka. Zároveň se modleme, abychom jako on i my rozhodným krokem putovali ke svatosti. Je to samozřejmě těžké, neboť víra je stále vystavována mnoha zkouškám; když se však necháme přitahovat Bohem, který je Pravda, bude náš krok pevný, protože poznáme sílu jeho lásky. Kéž tuto milost získáme na přímluvu svatého Václava a dalších svatých ochránců českých zemí. Ať nás ochraňuje a vždy nám pomáhá Panna Maria, Královna míru a Matka lásky. Amen!

To jsou slova papeže pronesená před rokem. Co z těchto slov zůstalo v našich srdcích? V srdcích nevěřících asi sotva co zůstalo. Vždyť, jak pravila Dana Němcová, česká nevěřící společnost je zavilá, nevzdělatelná a uzavřená ve svých předsudcích. Ale co zůstalo v srdcích nás věřících? Kéž bychom si dokázali vzít k srdci slova papeže, která jsou hlavní myšlenkou jeho staroboleslavské homilie: když se necháme přitahovat Bohem, který je Pravda, bude náš krok pevný, protože poznáme sílu jeho lásky.

A tuto pevnost potřebujeme i v dnešní době. Amen.