Slavnost Sv. Cyrila a Metoděje (cyklus A)

„jazykem rodným Boží chválu pěli“ – tak zpíváme v naší písni. Dnes si sotva uvědomujeme jaké obrovské vzepětí a jaký kulturní rozmach se za těmito slovy skrývá. Abychom si to aspoň trochu uvědomili, musíme se ponořit do tehdejší doby. Evropa byla rozdělena na dva kulturní a politické celky – na říši Východořímskou a Západořímskou. Centrem Východořímské říše byla Byzanc, dnešní Istanbul /po uchváceníí Turky/. Byzanc byla sídlem Východořímského císaře, překrásné kulturní město, s hlavním chrámem Hagia Sofia. Dnes je to muzeum, předtím to byla mešita. V době sv C a M to byl chrám, ve kterém se slavila překrásná, květnatá, slavnostní a zpěvná a časově náročná byzantská liturgie. Jazykem celé východořímské říše i byzantské liturgie byla řečtina. A pak zde byla západořímská říše, jejím střediskem byl Řím, sídlo Petrova nástupce, papeže. V celé západořímské říši kulturním jazykem byla latina. Naše jazyky – čeština, polština, ruština, němčina, francouzština – tehdy neexistovaly. Teprve se vyvíjely. Tehdy to byla jakási místní nářečí, bez písma, bez literatury, bez psaného slovy. Všechno, co bylo psáno, knihy, zákony, výnosy – to bylo v latině. Pokud to vůbec bylo. Vždyť číst a psát uměli vlastně jen kněží. A liturgie – mše sv, udělování svátostí – to bylo v latině. Ano, až do 60. let minulého století. Latina byla zkrátka jazykem Evropy. Liturgie západořímské říše byla liturgie římská. Na rozdíl od byzantské byla a je stručnější a prostší. Není tak bohatá na zpěvy, slavnostní obřady a symboly. Zatímco byzantská liturgie se doposud slaví za ozdobnou stěnou, ikonostasem, naše liturgie se slavila původně na oltáři, který je otočen směrem na Východ, dnes se slaví na obětním stole, který je otočen k lidu.

Svatí C a M vyrostli v byzantské liturgii. Tu měli v krvi. Tou žili. Když byli knížetem Rostislavem pozváni na Velkou Moravu, uvědomili si, že se musí přizpůsobit tamějšímu lidu a jeho mentalitě. Že nemohou přijít s řečtinou, které by nikdo nerozuměl, ale ani s latinou, které také nikdo nerozuměl. Co udělat? Věděli, že to byla jazyková bariéra, kvůli které vlastně ztroskotala předchozí iroskotská misie. Věděli, že těmto lidem musí promlouvat v jejich řeči? Ale v jaké? Vždyť žádná jednotná řeč neexistovala, kterou by všichni mluvili. Jenom různá nářečí. Bylo proto potřeba teprve vytvořit jednotný jazyk, ve kterém by se všichni domluvili, kterému by všichni rozuměli. Jakousi jednotnou, umělou, slovanskou řeč. Cyril se pustil do díla. Vytvořil slovanský jazyk. Za základ si vzal jihomakedonský dialekt, který se jen málo lišil od slovanského nářečí moravského. Pro tento jazyk sestavil sv Cyril i abecedu. Tak vznikl jazyk staroslověnština a abeceda kyrilice neboli glagolice. Do tohoto jazyka přeložil sv Cyril evangelia a texty liturgie. Jaké liturgie? Té římské nebo té byzantské? Opět se sv Cyril projevil jako velký novátor, který se uměl přizpůsobit poměrům. Vzal si za základ tzv. liturgii sv Petra, která se užívala v západní části východořímské říše, a která v sobě spojovala prvky byzantské a římské liturgie.

Slovanská liturgie byla tehdy něčím novým a u mnohých biskupů okolních zemí probouzela odpor. Zastávali názor, že liturgie může být slavena pouze řecky, hebrejsky nebo latinsky. Byli to tzv. „trojjazyčníci.  Sv Cyril neochvějně hájil slovanskou liturgii. Oba bratří byli předvolání do Říma, kde papež Hadrián II. slavnostním způsobem povolil užívání slovanské liturgie, když slovanské překlady položil na oltář baziliky Panny Marie Větší.  Sv Cyril však v Římě onemocněl a 14. února 869 zemřel a byl pochován v bazilice sv Klementa.

Sv Metoděj se vrátil na Velkou Moravu. Papež jej vysvětil na biskupa. Stal se moravsko – panonským arcibiskupem. Avšak jeho protivníci proti němu neustále intrikovali, mezi nimi zaujímal čelné místo pomocný nitranský biskup Wiching. Také kníže Svatopluk byl člověkem dvojí tváře. Sv Metoděj byl jednu dobu vězněn v Ellwangen německými biskupy, na intervenci papeže musel být propuštěn. Papež Jan VIII. r. 880 bulou Industriae tuae znovu potvrdil slovanskou liturgii.

Po smrti sv Metoděje 6. dubna 885 se dílo sv Metoděje rozpadlo. Slovanská bohoslužba byla na Moravě zakázána, Svatopluk Metodějovy žáky z Moravy vyhnal. Oni však slovanským jazykem šířili křesťanství na území dnešního Polska a Bulharska, vybudovali křesťanské kláštery kolem ochridského jezera. Slovanská liturgie se udržela na různých místech v Čechách, svatý Prokop na Sázavě sloužil se svými bratřími slovanskou liturgii, sv Václav byl vychováván knězem, který jej vychovával jak ve slovanské, tak i v latinské tradici.

Nakonec však zvítězila liturgie latinská i v našich zemích. Bylo to historickou nutností. Latina byla mezinárodním jazykem, byla jazykem, kterým se vyučovalo na universitách, umožňovala myšlenkovou a kulturní výměnu po celé Evropě, od Španělska, Itálie až po severní oblasti Evropy. Tyto možnosti slovanský jazyk neměl. Za pomoci latiny se naše národy staly součástí kulturní Evropy, tento vývoj dosáhl svého vrcholu v době Karla IV., římského císaře a českého krále, který v Praze založil mezinárodní universitu. Ale i v jeho době se v Praze vedle latinské slavila také slovanská liturgie „na Slovanech“, v klášteře v Emauzích.

II. vatikánský koncil umožnil slavení latinské liturgie i v národních jazycích, při zachování latiny v liturgii. Tak došlo k tomu, že národní jazyky zcela v liturgii převládly a na latinu se téměř zapomnělo. Tento vývoj ovšem koncil nezamýšlel. I zde stojíme na jedné straně před historickou nutností, která však zároveň představuje určité kulturní ochuzení. Tuto situaci se snaží aspoň částečně napravit papež Benedikt XVI. svým Motu proprio Summorum Pontificum ze 7. 7. 2007, kdy umožňuje kdekoliv slavit liturgii a všechny obřady a svátosti ve starém, předkoncilním obřadu, kdekoliv si to věřící přejí. 

Svatý Cyril a Metoděj dokázali řeckou i římskou tradici spolu skloubit k prospěchu věřících a svěřeného lidu. Nebáli se sít po nevyšlapaných cestách. I když se může zdát, že jejich dílo skončilo ve své době fiaskem, jejich odkaz žije dosud. Proto i my s důvěrou svěřujeme jejich přímluvě naši prosbu: „nezhyne rod, jenž věřit neustane, dědictví otců zachovej nám, Pane.“