Stav rozvedených a civilině oddaných manželů

Vzrůstající počet křesťanů, kteří se po svátostně uzavřeném manželství rozvedli a znovu vstoupili do civilního manželství s jiným partnerem, staví před církev celou řadu pastoračních problémů. Někteří z takto postižených byli svým partnerem proti své vůli opuštěni, v těžkých životních problémech navázali nový partnerský vztah, který je po lidské stránce hlubší a zralejší, než byl vztah předchozí, uzavřený v období nezralého mládí, nicméně platným svátostným způsobem. Nelze se divit, že stanovisko církve, které vychází z evangelia a které zakazuje uzavření nového manželství, a to i nevinně opuštěným se mnohým jeví jako příliš tvrdé. K tomu přistupuje otázka, zda ti, kteří žijí v takovém svazku mohou přistupovat ke svátostem. Někteří z nich po svátostech smíření a eucharistie touží, prohlašují že necítí, že by jejich vztah byl zatížen osobní vinou, jiní svou vinu uznávají, ale nemohou nový vztah ukončit, neboť v novém manželství mají děti, které mají právo na rodinný život, v takovém případě ukončení cizoložného vztahu by znamenalo jednu vinou napravit proviněním na nevinných. Církev je však vázána slovem Kristovým a neprokázala by lidem žádnou službu, kdyby normu evangelia zatemňovala. K takovému zatemnění by docházelo nejen povolením nového sňatku po rozvodu, ale i tím kdyby připouštěla ke svátostem věřící, jejichž objektivní životní stav neodpovídá normě evangelia: svátosti nejsou jen soukromou záležitostí jednotlivce, ale jsou vždy i záležitostí celého společenství a veřejným vyznáním Krista. Jejich životní stav je však rozporný s evangeliem a se svátostmi, kterými se veřejně ke Kristu hlásí, církev proto musí trvat na požadavku, aby se svátostného slavení zdrželi, dokud jejich stav trvá.

„Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje  a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. /FC 84/.

Kongregace pro nauku víry reagovala na různé pokusy připouštět rozvedené a znovu oddané ke svátostem dopisem z 14.9. 1994, v kterém se praví: „když rozvedení jsou  civilně znovu oddáni, nacházejí se v situaci, která je objektivně rozporná s Božím zákonem. Nesmějí proto dokud tato situace trvá přijímat sv. přijímání. Tato norma nemá ráz trestu nebo diskriminace, ale vyjadřuje objektivní situaci, která znemožňuje přistupování ke sv. přijímání„ /č. 4/

Pastorační starostlivost o takto postižené věřící se však nemůže omezit jen na zákaz přistupování ke svátostem: „…spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučení od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, projevovat se jim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a naději.„/FC 84/.

Je-li možno anulovat první manželství protože bylo neplatně uzavřeno, má být tato možnost realizována. Pokud se nachází ve vážné nemoci nebo v nebezpečí smrti, mohou svátosti přijmout, pokud mají upřímnou lítost a projeví úmysl svou situaci po uzdravení dát do pořádku. Pokud nemohou své neplatné manželství zrušit kvůli výchově dětí, jsou nabízí se jim možnost spolužití „jako bratr a sestra„.

„…nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí rozejít, jak by byli povinni, „zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům.„/FC 84/.

Názor že by v této situaci se manželé měli sami rozhodnout , zda mohou přistupovat ke svátostem, je v rozporu se skutečností svědomí křesťana, které je povinno se orientovat podle učení církve a se společenským rázem svátostí.

Prohlášení Papežské rady pro legislativní texty ze dne  24.6.2000 k dané problematice připomíná, že se na rozvedené věřící, kteří žijí v civilním manželství vztahují směrnice kán. 915 CIC, který zakazuje přistupování ke svatému přijímání nejen exkomunikovaným, podrobeným interdiktu, ale i těm, kdo tvrdošíjně setrvávají v těžkém hříchu, dále je citován kán. 712 Kodexu kánonů východních církví: „Od přijímání božské eucharistie musejí být vzdáleni, ti, kdo jsou jí veřejně nehodní.„ Tvrdošíjně setrvávají v těžkém hříchu ti, u nichž jsou splněni tři podmínky:

a)   jedná se o těžký hřích, ne však v subjektivním slova smyslu, ale chápáno objektivně

b)   jedná se o tvrdošíjné setrvávání ve hříchu, které spočívá v existenci objektivní situace hříchu; není třeba dalších podmínek, např.projevů odporu apod.

d)   zjevný charakter situace přetrvávajícího těžkého hříchu.

Jestliže věřící přijali svátost smíření na základě předsevzetí žít zdrženlivě platí:„jelikož skutečnost, že nežijí more uxorio, je sama v sobě skrytá, zatímco jejich situace rozvedených žijících v novém svazku je sama o sobě zjevná, mohou přistoupit k přijetí eucharistie pouze pokud zamezí pohoršení.„

            „Pastorační obezřetnost samozřejmě naléhavě doporučuje se vyvarovat případů veřejného odmítnutí…kdyby se však stalo, že upozornění byla neúčinná nebo nemohla být provedena, udělovatel svatého přijímání musí odmítnout podat eucharistii tomu, kdo je veřejně nehodný jejího přijetí. Udělá to s velkou láskou a ve vhodné chvíli se pokusí vysvětlit důvody…rozlišení případů je záležitostí kněze zodpovědného za společenství věřících…ten dá přesné instrukce jáhnovi nebo případnému mimořádnému udělovateli eucharistie, jak jednat v konkrétních situacích…Vzhledem k charakteru výše citované normy nemůže žádná církevní autorita dispenzovat udělovatele eucharistie od této povinnosti ani vydat směrnice, které by s ní byly v rozporu.„