Spoluúčast

Sociální učení církve podporuje myšlenku spoluúčasti pracovníků v podniku: „ V hospodářských podnicích se sdružují osoby, to je lidé svobodní a svéprávní, stvoření k Božímu obrazu. Proto se má se zřetelem k úkolům jednotlivých účastníků - vlastníků, zaměstnavatelů, vedoucích i dělníků - přiměřenými způsoby prosazovat činná účast všech na správě podniku, přičemž je ovšem třeba zachovat nutnou jednotu vedení. Jelikož se pak v mnoha případech o hospodářských a sociálních poměrech na nichž závisí budoucnost pracujících a jejich dětí nerozhoduje v podniku samém, nýbrž v nadřazených institucích, je třeba, aby se i na těchto rozhodnutích podíleli přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců„. /GS 68/.

Způsob spoluúčasti závisí na různých podmínkách, aby spoluúčast byla smysluplná, je třeba, aby byla vykonávána kompetentními zástupci, kteří jsou pro danou problematiku vybaveni příslušnou odborností. Spoluúčast nesmí nikdy zpochybňovat práva vlastníků. V rozsáhlejších podnicích se dvojí rozdělení - práce, kapitál - rozšířilo na trojí - kapitál, manager, zaměstnanci. Vedení podniku spočívá v rukou managementu, které je odpovědné jak kapitálu, tak i zaměstnancům. Zaměstnanci volí do dozorčí rady své zástupce, jestliže se jejich počet rovná počtu zástupců majitelů kapitálu, hovoří se o paritě.

Pracovníci se dále mohou stát spolumajiteli podniku formou akcií, které získají za výhodnou cenu, nebo cestou tiché spoluúčasti, že se určitým vkladem stanou  tichými spoluúčastníky podniku a mají podíl na jeho zisku, ale i ztrátách.