Soud funkce spravedlnosti

Každá společnost potřebuje spravedlivé soudnictví, nejen k řešení sporných záležitostí mezi občany, ale také k udržování a nápravě spravedlivého řádu potrestáním provinilců. Soud ve vlastním slovy smyslu je činnost, kterou vykonává soudce při výkonu své pravomoci.

Každý soudce nezbytně potřebuje k výkonu své funkce dvě kvality, ctnosti: ctnost spravedlnosti a ctnost rozumnosti. Rozsudek, je dílem rozumu, uvážlivého a obezřetného rozumu, vychází také z vůle, která je zaměřena k dobru spravedlnosti. Spravedlivý soud vychází z vůle zaměřené k spravedlnosti, je vyřčen z rozumného důvodu, autoritou, která k tomu ve společnosti má kompetenci. Nespravedlivý soud je proti spravedlnosti, samozvaný soud je vynesen někým, kdo nemá kompetenci, opovážlivý soud, vyvozuje závěr bez dostatečného důvodu, na základě nedostatečných indicií.

Kristův příkaz „nesuďte, abyste nebyli souzeni„ se vztahuje na opovážlivé posuzování. Písmo uznává oprávněnost lidských soudů.

Vynést soud znamená určit , co je spravedlivé. Zdrojem soudu je právo přirozené a pozitivní. Žádný zákon nebo soud nesmí být v rozporu s přirozeným zákonem, který je nejvyšší normou. Soudce je dále povinen   znát pozitivní právo a podle něho soudit.

Pozitivní zákony nepostihují všechny možné případy. Soudce proto musí zákony aplikovat na různé případy na základě analogie, podobnosti s jinými vyřešenými případy. Když jde o citelné postižení někoho platí pravidlo: žádný trest bez zákona. Lze potrestat jen podle striktního znění zákona. Není-li možno obviněnému dokázat jeho vinu, musí jej soudce osvobodit: in dubio favendum est reo - v pochybnosti je výhoda na straně obviněného . Jinak je tomu u civilního soudu , zde ve sporném případě je nezbytné, aby soudce došel k rozsudku, musí jej vyslovit i v pochybném případě, podle svého nejlepšího svědomí.

Úloha soudce. Soudce je veřejná osoba, rozhoduje jménem společenství, které zastupuje. Je povinen čerpat ze soudního spisu, z materiálů, které jsou získány úřední cestou, musí odhlížet od svých soukromě nabytých poznatků. Soudce má mít lásku ke spravedlnosti. Nesmí soudit podle nespravedlivých zákonů, které jsou v rozporu s přirozeným právem.

Strany. Proces směřuje k obnovení rovnosti mezi stranami. V civilním i trestním procesu jsou to obhajoba  a žalobce. V civilní při je obžalovaný povinen říci pravdu. Jestliže falešnou nebo dvojsmyslnou vypovědí přivedl soudce k vynesení nespravedlivého rozsudku je povinen restitucí. Jinak je tomu při trestním soudu. Při něm je žaloba záležitostí veřejného žalobce, který shromažduje materiál obžaloby, a který je také veřejným činitelem.

Mravně dovolená obžaloba je vykonána se zřetelem na veřejný zájem. Aby někdo byl ve svědomí vázán vznést obžalobu, je nutné aby ji mohl dokázat. Není-li schopen čestným způsobem získat potřebné důkazy, povinnost k žalobě odpadá. Nikdo nemá právo obžalovat někoho z ryze soukromé viny, která se týká pouze obviněného v jeho vztahu k Bohu.

Obžalovaný je morálně povinen říct pravdu, nesmí se utíkat ke lži. Není však povinen se přiznávat, shromaždovat důkazy o jeho vině je úkolem žalobců. Může proto používat dovolené zámlky, může se vytáčet, aby nebyla odhalena jeho celá vina, odvádět pozornost, může se proti rozsudku odvolat.

Svědkové.  Nejsou povinni vždy vypovídat, nesmějí vypovídat, když soud je nespravedlivý a svou výpovědí by mohli uškodit nevinné osobě. Náhodný svědek soukromé viny, která je jen nepatrně na újmu veřejného dobra, ji nemusí vyjevit, pokud o to není požádán soudem. Je-li soudem vyzván, je povinen vypovídat. Jestliže nevinnému hrozí odsouzení, je povinností svědka, který by jej mohl dekulpovat, aby se  přihlásil sám. Mlčení by v takovém případě představovalo spoluvinu na nespravedlivém rozsudku.

Obhájce není vyňat z pravidel spravedlnosti. Je ochráncem a rádcem svého klienta, nikoliv však jeho zplnomocněncem. Je osobou poloveřejnou, má od společnosti pověření ke svému poslání, kterým zajišťuje chod spravedlnosti. Je povinen mít potřebnou kvalifikaci. Nikdy nesmí vědomě dopomoci zlé věci k vítězství, pokus se tím provinil, je zavázán k restituci. Může však obhajovat skutečného viníka, tím, že překontroluje fakta předložená obžalobou, uvádí polehčující důvody, chrání viníka před nepřiměřeným trestem.