Sociální funkce vlastnictví

Vlastnictví nemá jen funkci individuální a rodinnou, ale i sociální. Tato skutečnost vyplývá z přirozenosti člověka: člověk je tvorem, který žije ve společnosti, svého plného rozvoje dosáhne jen v dělbě s druhými. Proto je třeba rozlišovat mezi právem osoby na vlastnictví a mezi užíváním majetku, mezi spravedlivým vlastněním a spravedlivým užíváním.

Vlastník může se svým majetkem sociální funkci uskutečňovat dvojím způsobem: rozdělováním svého majetku mezi potřebné nebo investicemi, které vytvářejí další pracovní možnosti. „Pokládat výrobní prostředky za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě „kapitálu„ stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování , se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění. Nesmějí být vlastněny proti práci ani nesmějí být vlastněny pro vlastnění, protože jediný opravdový důvod jejich vlastnění - jak  soukromému, tak i veřejnému - je, aby sloužily práci. A dále: aby touto službou umožňovaly uskutečnění první zásady tohoto řádu, totiž zásady, že statky jsou určeny pro všechny a všichni mají právo je užívat.„ /LE 14/.

Sociální funkci majetku zajišťují daně, kterými stát opět občanům zajišťuje nutné podpory a služby. Výtěžek z daní vyspělých zemí by měl zčásti sloužit i k podpoře zaostalých zemí.

V mimořádných situacích může nastat i nutnost, aby vlastní část svého majetku odstoupil společnosti, především tehdy, jestliže majetek není využívám /pozemky ležící ladem/, je ohrožením společnosti /kumulace nadměrné moci v rukou jednotlivců/. Pokud v takových případech musí dojít k vyvlastnění majetku, je třeba, aby vlastníku bylo poskytnuto přiměřené odškodnění.

V dnešní společnosti je produkce orientována na konsum a na probouzení nových potřeb. Vyvážená etika v této oblasti se snaží jednotlivce vychovávat, aby své přebytky neinvestoval do pouhého konsumu, ale do financování nových pracovních příležitostí, do ekologických záměrů nebo různých společensky významných záležitostí.