Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (cyklus A)

O velikonoční vigilii jsme slyšeli slova chvalozpěvu Exultet „ zajásejte již zástupy andělů v nebi“. Jsou to snad ta nejásavější slova, která kdy během církevního roku v liturgii zaznívají. A právem. Vždyť slavíme Slavnost všech slavností, svátek všech svátků, o němž platí: „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho“. Tento jásot vyjadřuje i hebrejské slovo Aleluja, které je typické pro velikonoce: „chvalte Hospodina“, „chvalte Hospodina, Hospodin je veliký, Hospodin učinil veliké věci, jsme plni radosti“. Aleluja je naše odpověď na skutečnost, kterou vyjadřuje dnešní vstupní antifona ze mše sv: „vstal jsem z mrtvých, a jsem stále s tebou“.

Sv Augustin pravil: „zmrtvýchvstání Krista, to je víra křesťanů“. Že Kristus zemřel, tomu věří i Jeho nepřátelé, tomu věří i pohané. Avšak tomu, že vstal z mrtvých, tomu věří křesťané a bez tohoto přesvědčení křesťanem být nelze.

Co by se stalo, kdyby Kristus nevstal z mrtvých? Dnes by se sotva o něm mluvilo. Možná, že nějaký historik, by někde ještě uvedl, že před 2000 lety žil v Izraeli jeden muž, který učil lid, který byl moudrý a ušlechtilý a dokonce i uzdravoval. Ale stalo se mu, co se konec konců stalo mnoha dobrým lidem, že lidé na něj nakonec zanevřeli a popravili ho. Tak třeba dopadl i moudrý Sokrates a jiní.  Umřel opuštěn i od svých věrných, kteří když viděli, jak dopadl, tak se rozprchli a tím to celé hnutí, které vyvolal, skončilo. Všechno skončilo popravou na kříži, smrt byla tou poslední tečkou za jeho životem.

Víme, že to dopadlo úplně jinak. Kříž již není znamením porážky a potupné smrti, ale je znamením vítězství pravdy a dobra nad lží a zlem. V 1. čtení jsme slyšeli slova apoštola Petra: „Bůh jej třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, a my jsme toho svědky“.

Tváří v tvář před skutečností Kristova zmrtvýchvstání se musí každý člověk rozhodnout. Musí se rozhodnout, zda bude věřit tomu, že Kristus jen zemřel, že zemřel v podstatě zbytečnou smrtí, a že vlastně pravda a láska prohrála, a že stejně nemá smysl o něco dobrého a ušlechtilého usilovat, anebo uvěří svědkům, kteří hlásají „Bůh jej třetího dne vzkřísil“ – a to pak znamená, že život, i když těžký a svízelný, má smysl, že zlo, lež, nenávist, závist, i když nám zasadí mnohou ránu, nakonec nebudou mít poslední slovo, že stojí za to, se o dobro zasadit, když to musí být, jít i s kůží na trh – protože na konci je konečné vítězství, Vzkříšení.

Ano, musíme se rozhodnout: „zmrtvýchvstání Krista, to je víra křesťanů“, praví sv Augustin. A jeho současník, sv Jeroným praví: „prázdný hrob na Kalvárii se stal kolébkou křesťanství“. Snad to zní divně ztotožňovat hrob s kolébkou. Vždyť kolébka je znamením nového života a hrob je jeho koncem. Avšak Kristův hrob není koncem, ale začátkem nového života. Je prázdný, není však vyloupený, jak tvrdili Jeho odpůrci. V něm je smrt přemožena. Tento hrob je novým začátkem.

Spisovatel Miguel de Unanumo praví: „bez tebe, Kriste, se rodíme, abychom umřeli, s Tebou, Kriste, umíráme, abychom se narodili“.

Narodit se bez Krista, to je skutečnost našeho narození ve stavu dědičného hříchu.  Je to narození se pro smrt. Avšak při křtu dochází k zásadní změně: rodíme se znovu, ne již pro smrt, ale pro život. Apoštol Pavel tuto skutečnost vyjádřil slovy, ve kterých zaznívá radost z života nově pokřtěných křesťanů: „kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení, nebo útisk, nebo pronásledování, nebo hlad, nebo bída, nebo nebezpečí?“ Zakladatel Opus Dei sv Escriva de Balaguer, světec 20. stol. vytýčil pro svoje následovníky tento program: „ ve vašem smýšlení, ať je Kristus cílem, ve vašich citech, at je láskou, ve vašich slovech, ať je argumentem, ve vašem jednání vzorem“.

Jak je tomu v našem životě? Nejsme Kristu spíše k hanbě? Ruský myslitel Nikolaj Berdjajev napsal: „nejčastější námitka, která se vznáší proti křesťanství, jsou sami křesťané“. Kardinál Journet  napsal: „církev je bez hříchu, není však bez hříšníků!“ A filosof Kiergegaard uvedl: „Kristus nechce žádné obdivovatele, Kristus chce následovníky, nenásledují ho ti, kdo ho chválí, ale ti, kdo jdou za ním“. Jeden známý kazatel pravil trochu zahořkle: „mnozí křesťané prohlašují, že by pro Krista byli ochotni zemřít, já bych dal přednost tomu, kdyby pro něho žili“.

Žít pro Krista znamená žít v církvi s církví a pro církev.  Teolog II. Vat. Koncilu pravil: „církev je loď, na níž všichni jsou námořníci, nikdo není jen pasažérem, kdo se veze“. Ano, na každém z nás závisí osud té lodi, jak popluje.

Přeji vám, milí farníci, požehnané velikonoční svátky. Aby se na té lodi Kristově cítili doma, nejen jako cestující, kteří se těší na to, až vystoupí, ale jako ti, kteří radostně se na plavbě mohou radostně podílet. Aby tato loď byla pro vás všechny domovem, za který každý nesete svůj díl odpovědnosti. A aby ta životní plavba na této lodi pro vás byla také radostným zážitkem ze společenství bratří sester, kteří sdílí touž víru a naději, která má svůj základ ve Vzkříšení našeho Pána, ve velikonoční radosti. Amen.