Slavnost Nejsvětější Trojice (cyklus A)

Mistr Eckhardt, středověký kazatel jednou pravil: „Mnozí lidé se dívají na Boha jako na dojnou krávu, a domnívají se, že milovat Boha znamená totéž co milovat krávu. Krávu milujeme pro její mléko, sýr a tvaroh, a pro užitek, který ti přináší, takto jednají lidé, kteří milují pro jen pro jeho dary – milují Boha falešně, protože milují jen svou zištnost“.

Dnes slavíme Slavnost Nejsvětější Trojice – je to svátek našeho Boha, který je jeden, ale žije v tajemství tří osob. Je jeden – božské osoby se nedělí o božství, že by každá z nich byla třetinou Boha, každá osoba je celý Bůh, každá z nich má celou božskou podstatu, čili přirozenost, Syn je roven Otci, Duch sv je roven oběma. Přesto jsou božské osoby od sebe odlišné. To znamená, že Bůh není osamocený, že božská jednota je trojjediná. Odlišnost božských osob vyjadřuje vztah – Syn se vztahuje k Otci, Duch sv k oběma.

Tajemství Nejsvětější Trojice vyjadřuje tajemství vztahu – Bůh je vztah, žije ve vztahu. A toto tajemství klade i nám otázku: jaký je náš vztah k Bohu? Zda nejsme jako ti, které kritizuje mistr Eckhardt, kteří mají vztah jen tehdy, když z něho něco mají? Kteří si na Boha vzpomenou jen tehdy, když něco potřebují? Takový vztah není radostný. Apoštol Pavel nás v dnešním čtení vyzývá: „Bratři, žijte radostně“. Radost pramení z vděčnosti. G.K. Chesterton má soucit s ateisty, kteří nevědí, komu mají poděkovat. V písni Díky se zpívá: „díky, že smím tvé slovo chválit, díky, že věřím tvému hlasu, díky, že ti patřit smím“.

A.C. Stojan, Boží služebník, měl životní heslo: „Buď můj život jedna Boží chvála“. Ten, kdo žije chválou Boží, žije ve stálé radosti, protože si uvědomuje velikost darů, velikost života, krásy, rozumu. Právě proto jsou lidé tak často zakyslí, nervosní a uštvaní, že se neumějí zastavit, poděkovat, chválit, a proto jim neustále něco schází, pořád si stěžují a kritizují.

Dnes oslavujeme Boha, ne pro Jeho dary, ale pro to, že je Bůh, že je Láskou, že žije ve společenství osob, že mezi Otcem a Synem vane Láska, kterou je Duch Sv, že křtem máme účast na tomto životě Božím. Kdo chválí Boha jen za Jeho dary, ten se ještě úplně nezhostil sobectví, stále ještě myslí na sebe. Můžeme říci, že existují takové tři stupně ve vztahu k Bohu: na prvním stupni je člověk ještě sobcem, pořád o něco Boha prosí, a neděkuje, na druhém stupni se už člověk zbavil toho hrubého sobectví, již děkuje za přijaté dary, věnuje již pozornost Dárci samotnému, váží si Ho pro Jeho lásku. Až na třetím stupni se člověk zcela zbavil sobectví, když je schopen volat: „díky Ti vzdáváme za Tvou velikou slávu“. Tato láska k Bohu nachází svůj obraz v mezilidské lásce, kdy jedno srdce tomu druhému šeptá: děkuji ti, že jsi, že existuješ, nic dalšího nechci pro sebe, stačí mi, že jsi na světě, že jsi šťastný, a když ty budeš šťastným, budu šťastný i já, nic víc nechci.

Je člověk schopen takové nesobecké lásky? Copak takto nemiluje matka své dítě, manželka svého nemocného manžela? Taková láska následuje Boha. Bůh nás miluje naprosto nesobeckou láskou, z nás nic nemá, stvořil nás z čisté lásky, aby nás učinil šťastnými, aby nám dal účast na svém životě.

Žít v lásce trojjediného Boha je naší radostí a naším bezpečím. Když je člověk milován nezištnou láskou, ví, že ho to zavazuje. Boží láska je nezištná, ale pevná, nerozmazluje nás. Je láska, která kazí, to je láska, která všechno dovoluje. Taková Boží láska není. Naopak je náročná, klade na nás nároky, abychom byli lepší. Tato láska nás i zkouší utrpením, napomíná nás a varuje, napravuje. Boží láska je něžná jako láska matky, ale je i pevná jako láska přísného otce. Obojí, něžnost i přísnost jsou projevy jedné lásky Boží, lásky trojjediného Boha, jemuž děkovat a jehož oslavovat je nejkrásnějším smyslem našeho života, a proto také modlitba, která nejčastěji zaznívá v liturgii Hodin je doxologie: Sláva Otci i Synu I Duchu Svatému, jakož byla na počátku, tak i nyní, tak i vždycky až na věky věků. Amen.