Slavnost Nejsvětější Trojice

Slavíme Slavnost Nejsvětější Trojice. Tento svátek je jakýmsi shrnutím všeho, co jsme slavili v předchozím období během církevního roku. O vánocích jsme slavili, jak nám nebeský Otec poslal na svět svého jediného Syna, o velikonocích jsme si připomínali Vykoupení a Spásu, čin Syna, minulou neděli příchod Ducha Sv. A dnes děkujeme třem božským osobám za vše, co pro nás učinili: za dar Stvoření, Vykoupení a Posvěcení.

V prvním čtení jsme slyšeli chválu Božské Moudrosti, která je od věčnosti s Bohem a která všechno s Ním stvořila. To, co starozákonní svatopisec tušil, nám v plnosti zjevil Kristus – ta Moudrost, která je u Otce, Stvořitele všeho, je Slovo – řecký výraz pro Slovo – Logos – vyjadřuje nejen slovo, ale také poznání, inteligenci, moudrost – a to Slovo je Bůh, soupodstatný s Otcem, který je s Otcem od věčnosti.

Lidé od počátku věděli, že původcem všeho je bůh, kterého nazývali také otcem. Během dějin došlo k zatemnění pojmu boha u různých národů. Vznikal polyteismus – mnohobožství. A i ti pohané si nějakým způsobem uchovali pojem Boha, když vedle těch různých bohů ctili jednoho nejvyššího Boha, který je otcem všech Bohů. Na to navázal i apoštol Pavel, když hlásal evangelium učeným pohanům v Aténách – neznámého Boha, kterého vy uctíváte, jsem vám přišel hlásat. To je ten Bůh, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme.

Pán Ježíš je s Bohem Otcem nejdokonaleji obeznámen. Pro Něho Otec není Stvořitelem, jak je tomu u nás ostatních tvorů, ale skutečným Otcem. Cařihradský koncil tuto skutečnost vyjádřil slovy, že Kristus je „jednorozený Syn Boží, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem.“

Co nám tato poněkud tajemná slova říkají? Jsou pro nás tajemná, a nelze se tomu divit, vždyť vyjadřují hlubokou teologii. Chtějí nám, když to zjednodušíme, říci, že mezi námi tvory a mezi Synem je podstatný rozdíl. My, a celý náš svět jsme byli stvořeni – povstali jsme Božím slovem v čase. Tak tomu není se Synem. Původ Syna z Otce je mnohem hlubší. Tak jako Otec je věčný, tak i Jeho Slovo, Jeho Moudrost je věčná. Nikdy v čase nevznikla, tak jako nevznikl Otec, který nemá počátku ani konce.

Kristus vyjádřil své božské Synovství častěji v evangeliu: „Já a Otec jedno jsme“, „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to Syn chce zjevit.“ Proto apoštolové vyznávají Ježíše jako „Slovo“, které bylo „na počátku u Boha“, „Slovo, jež bylo Bůh“ /Jan 1,1/.  Podobně je tomu s třetí božskou osobou, s Duchem sv, který je van Lásky mezi Otcem a Synem, a který proto je souvěčný s Otcem i Synem, a který z Otce i Syna vychází.

Cařihradský koncil tuto skutečnost vyjádřil slovy: Věřím v Ducha Sv, Pána a Dárce života, který vychází z Otce. Tím církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně Duch Sv, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a téže přirozenosti, proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, ale je i Duchem Syna a je „s Otcem i Synem zároveň uctíván a oslavován“. Proto latinská tradice připojila k větě, že Duch Sv vychází z Otce i smysluplně, že vychází také i ze Syna – to je ono „slavné“ Filioque, které je bohužel stále kamenem úrazu mezi katolickou a pravoslavnou církví.

Písmo sv nazývá Ducha Sv výrazem Paraklét – což znamená Přímluvce, také Utěšitel nebo Učitel. Tento výraz vyjadřuje, že Duch Sv působí v nitru. Jeho působení je niterné. Ve Starém zákoně Duch Sv mluvil skrze proroky. Prorokům vnukal, co mají lidem jménem Božím sdělovat. Proroci získávali od Ducha Sv také jistotu o tom, že je pravdou to, co mají hlásat. Na Pána Ježíše Duch Sv sestoupil ve viditelné podobě při jeho křtu v Jordánu. Vzal na sebe podobu holubice – obraz mírnosti, nenásilnosti, který vyjadřuje niternost Jeho působení. Pán Ježíš svým učedníků přislíbil, že až odejde k Otci, až učedníkům bude odňata Jeho viditelná přítomnost, že jim pošle jiného Učitele, který bude mezi nimi a v nich, a který je naučí všemu a uvede je do celé pravdy.

Věčný původ Ducha Sv se zjevuje v Jeho poslání v čase. Duch Sv byl seslán na apoštoly a na církev. Při Seslání Ducha Sv v den Letnic se v plnosti zjevilo tajemství Nejsvětější Trojice.

Od té doby Duch Sv působí v církvi. Působí v pastýřích církve a v každém věřícím. Pochopitelně odstupňovaně. Každému dává tu pomoc, kterou potřebuje pro splnění svých úkolů, jednotlivému křesťanovi, to co potřebuje pro svůj život, aby dosáhl spásy, otci a matce rodiny poskytuje pomoc pro výchovu dětí, biskupovi pro jeho diecési, papeži a sboru biskupů pro celou církev. Duch Sv dokonale uplatňuje tzv. princip subsidiarity – každý má konat to, co mu náleží a jen to, co mu náleží. Je nesprávné, když jednotlivec v obecných záležitostech víry a mravů chce být chytřejší než celá církev, stejně tak by bylo nesprávné, kdyby se církev vměšovala do každodenní politiky, ekonomiky, práva apod.

Nesvětější Trojice – nejhlubší a neproniknutelné tajemství víry. Rozum, který by chtěl toto tajemství proniknout, by se skutečně podobal tomu chlapci v legendě o sv Augustinovi, který chce mušlí přelít moře. Ta mušle, symbol teologie, je také součástí erbu velkého teologa naší doby, papeže Benedikta. Je symbolem pokory rozumu, který kapituluje před tajemstvím, které nedokáže obsáhnout. 

Tajemství Trojice nemůžeme pochopit, a přesto toto tajemství nepochopitelné vrhá světlo na celý náš život, učí nás chápat sebe sama. Vždyť i my jsme obrazem Trojice- svými základními životními schopnostmi – paměť, rozum a vůle. To, co nás činí lidmi – je trojí. Vzpomínáme, uvažujeme, chceme, rozhodujeme. Naše základní lidské společenství je trojice – otec, matka, děti. Náš svět je trojičný – prostor, čas, hmota.

Církev každou modlitbu žalmů končí doxologií. Ukončíme proto i my tuto úvahu slovy : Sláva Otci i Synu i ……..