Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Kněz cestoval vlakem. Se spolucestujícími se po čase rozproudil rozhovor. Ukázalo se, že se jedná o členy Svědků Jehovových. Vystartovali s obvyklým arzenálem výpadů proti církvi. Hlavním kamenem úrazu byla mariánská úcta. Prý je proti Bibli, křesťanství spočívá v Následování Krista a ne v úctě k Jeho Matce. Kněz se jich zeptal: „ A co myslíte, znal Kristus Písmo sv?“ „ Jistě“. „Desatero?“ „Samozřejmě“. „A dodržoval přikázání Desatera – třeba 4. – cti otce i matku“?  „To jistě“ , „Tedy ctil i svou matku“. „Ano“. „Dovolte tedy i nám, abychom Ho i v tom následovali.“

Když ctíme Pannu Marii následujeme Krista. A plníme i jeho příkaz. Příkaz evangelia. Zaposlouchejme se nejdříve do dnešního evangelia: „Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách“. V řeckém textu je to řečeno ještě pádněji: Maria povstala a se spěchem šla do hor. Maria povstala – po andělově zvěstování neprodlévala. Věděla, čeho je třeba, kde má být. Maria spěchala – spěchala pomoci druhému člověku. Spěchala za Alžbětou, o jejímž těhotenství se od anděla dověděla. Protože věděla, že Alžběta potřebuje pomoc. Je to důvod k obdivu. Maria je člověkem činu. Není to nějaká domácí putička. Všimněme si, že v evangeliu se Maria vyskytuje všude a jen tam, kde jí potřeba: u Alžběty, v Káně Galilejské, pod křížem, ve večeřadle před Sesláním Ducha sv, kde povzbuzuje učedníky. „Spěchala do jednoho města v horách“ píše evangelista. Dnes jsou hory vyhledávaným turistickým cílem, jsou protkány sítí stezek, chat, hotelů. V tehdejší době byly však hory synonymem nebezpečí, namáhavosti, divokosti. Hory – to byla divoká zvěř, neschůdný terén a lupiči. Maria jde do hor – nebojí se námahy a nebezpečí. Jde za člověkem.

„Alžběta byla naplněna Duchem sv a zvolala mocným Hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života Tvého! Blahoslavená jsi, která jsi uvěřila.“

Alžběta byla naplněna Duchem Sv. Zvolala mocným hlasem – evangelista tímto obratem vyjadřuje, že pronášela prorocká slova. Blahoslaví Marii. V Duchu sv. Apoštol Pavel praví: „Jenom pod vlivem Ducha sv může někdo říci: „Ježíš je Pán“. Můžeme na základě dnešního evangelia jeho slova obměnit: „Jenom pod vlivem Ducha sv může člověk blahoslavit Marii, Ježíšovu Matku, Matku Páně.“ První člověk, který blahoslaví Marii je Alžběta – a činí to pod vlivem Ducha sv.

Jestliže ctíme Marii následujeme Krista. On ji ctil. Aby splnil její prosbu, učinil zázrak v Káně. Počátek Kristových znamení, kterými zjevoval své poslání, se stal na přímluvu Jeho Matky. Tím něco předznamenal. Tím předznamenal, co stalo na Kalvárii. Je to událost, kterou nám líčí apoštol Jan. Nejen proto, že se tato událost týkala jeho osobně, ale pro její duchovní význam. Nezapomeňme, že Janovo evangelium je právem nazýváno „duchovním evangeliem“. Protože v reálných událostech, které líčí, je skrytý hlubší duchovní význam.

„Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn“. Kdo je ten učedník, kterého Ježíš miloval? Evangelista, který věci pojímá duchovně, nám chce sdělit duchovní poselství, že máme chápat „onoho učedníka“ – v textu nejmenovaného, anonymního -  jako prototyp Kristových učedníků. Ne, že by Kristus někoho upřednostňoval, ale v osobě nejmenovaného je třeba spatřovat typ Kristova vztahu k učedníkům jako takovým.

Ta událost má dvě roviny. Jednu reálnou, druhou duchovní. Nejdříve ta reálná.  Kristus umírá a vidí svou matku. Vidí, že je ve stejné situaci, jako vdova v Naimu, která pochovává jediného syna. On je jediný syn své matky. Kdyby měl sourozence, celý příběh by postrádal smysl. Nebylo by představitelné v tehdejší židovské společnosti, ve které byly rodinné svazky mnohem užší, než je tomu dnes, že by nejstarší syn, svěřil svou matku cizímu člověku, kdyby měl další sourozence. To by byla smrtelná urážka celé rodiny. Ne, Ježíš byl jediným synem své matky. A ta jeho smrtí ztratila živitele. Její budoucnost byla budoucností žebračky. A tak požádal svého přítele, Jana, aby se postaral o matku. A Jan byl schopen si vzít Marii na starost.  Jan nebyl chudý člověk. Byl synem Zebedea, který vlastnil rybářskou loď, zaměstnával pomocníky, na naše poměry to byl takový menší podnikatel. Mohl se snadno postarat o vdovu, která ztratila všechno, muže i jediného syna. Ježíš je dobrý syn, vzorný syn, a uprostřed muk, myslí na starou mámu a zabezpečuje její budoucnost. Dojemný příběh, který nám vhání slzy do očí – a přesto, zůstaly bychom na povrchu skutečnosti, kdybychom ji chápali pouze takto.

Když se do toho textu začteme hlouběji, objevujeme něco zcela zvláštního. Kristu totiž nejde v první řadě o to, aby se postaral o Matku, která to potřebovala, ale o učedníka „kterého měl rád“. Který je prototypem Kristových učedníků. Jde o něho. Kristus totiž neříká nejdříve učedníkovi „ To je tvá matka“ – tedy v dnešní řeči „prosím tě, postarej se mi o mámu“, ale říká nejdřív matce: „ to je tvůj syn“ – postarej se mi o něho, postarej se mi o moje učedníky. Jim buď teď Matkou. Na první pohled paradoxní – kdo se má o koho postarat – žebračka o podnikatele, o mladého, schopného člověka, či spíše naopak? Ale je tomu naopak – není to Maria, která v první řadě potřebuje Jana, nebo někoho z učedníků, aby se o ni postarali v jejím stáří, jsou to oni, Kristovi učedníci, které má rád, kteří potřebují Marii. A v tom spočívá to duchovní poselství Janova evangeliu – ty, které má Ježíš rád, ty které miluje, svěřuje své Matce, jako jejich vlastní Matce, je svěřuje do péče své Matky.

Křesťané chápali tento hlubší, duchovní význam, který je skrytý v reálné stránce tohoto příběhu. Chápali, že Maria není jen Kristovou fyzickou matkou, ale že je i Matkou učedníka, kterého měl Ježíš rád, že je Matkou všech, které má Ježíš rád, které miluje, a že je neklamnou známkou, že je člověk milován Ježíšem, a že miluje Jeho, když zároveň i miluje a ctí Jeho matku.

V této souvislosti docházíme k tajemství dnešního svátku Nanebevzetí Panny Marie. Dogma Nanebevzetí Panny Marie vyhlásil papež Pius XII. 1. listopadu r. 1950. Je to tedy poslední, „nejmladší“ dogma církve. Papež však jen potvrdil svou neomylnou autoritou, čemu církev odjakživa věřila, co bylo předmětem kultu věřících od nepaměti. Tato staroslavná a velebná bazilika zasvěcená Nanebevzetí je mnohem starší než vyhlášený článek víry a je proto kamenným svědkem hluboké víry našich předků, že Maria po skončení svého pozemského života byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy. Nejen s duší, ale i tělem. Proč? Protože Kristus svou Matku ctí. Protože nikdo jiný na světě nevykonal spolu s  Ním více pro spásu lidí než Ona.  Protože je Matkou, a protože její poslání Matky není omezeno na krátký život jejich dětí, protože se vztahuje do konce světa na všechny, které má Ježíš rád, ano, na celé lidstvo, proto je rozumné, nutné a zcela přiměřené, aby Ona celým svým lidstvím, tedy ne jen svou duší, ale i duší a tělem, byla přítomna ve slávě svého Syna. Nebo můžeme si snad představit, že by se Ježíš díval na zem, jak tam někde v relikviářích lidé líbají ostatky jeho matky? Všichni cítíme, jak absurdní je tato představa.

Alžběta naplněna Duchem sv blahoslavila Marii. Jenom v Duchu sv můžeme řádně a správně ctít Marii.  A jestliže ji skutečně ctíme, máme záruku, že jsme na správné cestě. Že nás Duch sv vede ke Kristu.  A že nás vede k tomu následovat jeho příklad úcty k Matce. Že v Marii ctíme mateřství jako takové. Neboť Kristus když chtěl přijít na svět, nechtěl to učinit bez Matky. A že když ctíme a milujeme Marii, plníme Kristův příkaz a přijímáme Marii jako svou Matku. A když ji přijímáme za Matku, patříme mezi ty, které Kristus miluje – jako miloval Jana a své učedníky. A co můžeme chtít víc?