Slavnost Krista Krále

V dnešním čtení z listu Kolosanům jsme slyšeli vyznání víry prvních křesťanů v Ježíše Krista. Z tohoto textu jasně vysvítá, že první křesťané byli skálopevně přesvědčeni o Božství Spasitele. Tvrdí se v něm, že On je věrný obraz neviditelného Boha, že v Něm bylo všechno stvořeno, svět viditelný i neviditelný. Ten neviditelný svět, to jsou andělé, apoštol je hierarchicky člení na anděle při trůnu, panstva a mocnosti. Kristus je tedy nade vším, je nad anděly, a to ne proto, že by byl nějaký super anděl, ale že je Boží Syn, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.

A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi – vyznává ve svém Prologu apoštol Jan. A proč se stalo Tělem? To nám vysvětluje apoštol Pavel: „Bůh totiž rozhodl, že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo, jak na nebi, tak na zemi, tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj.“ Řehoř z Nysy praví, že naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení, byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Pán Ježíš se stal člověkem, abychom tak poznali Boží lásku: „v tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze Něho.“ Stal se člověkem také proto, aby nám ukázal, jak máme žít, aby se stal naším vzorem pravého lidství a svatosti. Stal se člověkem, abychom měli skrze milost posvěcující, kterou jsme obdrželi při křtu účast na božské přirozenosti. Sv Atanáš, velký obhájce víry v Kristovo božství neváhá říct: „vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“

Věta, kterou se modlíme třikrát denně: A Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi – tuto větu se právem denně 3 x modlíme, protože je základním vyznáním naší víry, totiž víry ve Vtělení Božího Syna. Tato víra ve skutečné Vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry.  Vyjadřuje radostné přesvědčení církve od samého počátku, když opěvuje „velké náboženské tajemství“ že Bůh „přišel v lidské přirozenosti.“

Tato pravda je tak šokující, že vyvolávala pohoršení nejen u židů, později u vyznavačů islámu, ale i u pohanů, a nakonec i u některých křesťanů. Jak se může někdo tak velký, nekonečně vznešený, jako je Bůh, stát něčím tak malým, nepatrným, jako je člověk? A tak i mezi křesťany v této oblasti vznikaly bludy. Jeden z těch bludů, zvaný doketismus, popíral Kristovo lidství, prý měl jen zdánlivé tělo. Avšak církev neochvějně vyznávala, že Kristus přišel v pravém těle. Jiný blud, arianismus, uznával Krista jako stvořenou bytost, ale ne jako Boha. Tento blud ve 4. a 5. stol. zachvátil velkou část církve, zvlášť se rozšířil mezi germánskými kmeny, mezi góty, že jeden církevní učitel si tehdy povzdychl omnis mundus est arianus – celý svět je ariánský. Proti těmto bludům jasně vyjádřila církev na koncilu v Niceji r. 325, že Kristus je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem“.

Další bludy tvrdily, že Kristus je buď dvě různé osoby – lidská a božská /nestorianismus/, nebo že Kristus je vysloveně jen Bůh, jeho lidství, se v Jeho božství tak vstřebalo, že nakonec zaniklo. /monofyzitismus/. Proti těmto bludům církev na dalších sněmech stanovila, že Kristus je stejně dokonalý v božství i lidství, že je pravý Bůh a pravý člověk, že existuje ve dvou přirozenostech v božství i lidství, a to bez směšování, bez rozdělení, bez odloučení. Toto spojení božského a lidského v jedné osobě Božího Syna se nazývá hypostatická unie, unie dvou přirozeností v jedné osobě.

Všechny tyto poněkud filozofické distinkce však nemohou zastřít, čím Kristus pro nás je zcela osobně – naším nejlepším přítelem, bratrem a skutečným Králem v pravém a plném slova smyslu – a jestliže jej svět dosud za svého Krále neuznává, o to víc ať je Králem v našem srdci. Amen.