Sexualita v manželství
„Křesťanské zjevení zná dva zvláštní způsoby, jak plně uskutečňovat povolání lidské osoby k lásce: manželství a panenství. To i ono je svým vlastním způsobem konkrétním uskutečněním nejhlubší pravdy o člověku, pravdy že je „podle Božího obrazu„.
V důsledku toho sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují. Úplné tělesné sebeodevzdání by byla lež, kdyby nabylo znamením a plodem úplného osobního sebeodevzdání i v její časové dimensi….Toto sebeodevzdání j e v celé své pravdivosti možné pouze a jedině v „prostoru manželství„… manželství jako instituce není ani neoprávněný zásah společnosti nebo autority, ani nějaká forma, uložená zvenčí. Nýbrž je to vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky, která se tímto způsobem projevuje navenek jako něco jedinečného a výlučného, aby se tak plně uskutečnila věrnost k plánu Boha, stvořitele.„ /FC 11/.
Tradiční učení uvádělo tři významy manželského života:
1/ procreatio prolis – zplození potomstva
2/ mutuum adiutorium – vzájemná pomoc
3/ remedium concupiscentiae – lék proti žádostivosti
přičemž 1/ bylo chápáno jako primární účel a 2/ 3/ jako sekundární účely manželství.
Toto pojetí bylo potvrzeno učením II. vatikánského koncilu:
„manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstvy… proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat – vyúsťují v pevné odhodlání manželů spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.„/ GS 50/
„Manželství ovšem nebylo ustanoveno jen kvůli plození; ale už sama povaha nerozlučného svazku mezi osobami a prospěch dětí vyžadují, aby se spořádaně projevovala, rozvíjela a zrála i vzájemná láska mezi manželi. Proto, když chybí často tak žádané potomstvo, manželství jako pospolitost a společenství celého života trvá a zachovává si svou hodnotu a nerozlučnost.„ /GS 50/.
„Ve své nejhlubší skutečnosti je láska v podstatě dar. A když vede manželská láska k vzájemnému „poznání„ a dělá je „jedním tělem„, nenaplňuje se pouze ve společenství dvou, ale uschopňuje je k největšímu možnému darování, k darování života nové lidské osobě… Avšak nesmíme zapomínat, že manželský život neztrácí svou cenu ani tehdy, když není možné zplození nového života. Tělesná neplodnost může být manželům podnětem k jiným důležitým službám lidskému životu, jako je adoptování, různé formy výchovné činnosti, pomoc jiným rodinám, chudým nebo tělesně či duševně postiženým dětem.„ /FC 14/.
Z uvedených principů vyplývá naprostá jednota mezi významy manželství – plodností a vzájemnou láskou. Oddělit tyto dva významy od sebe navzájem je vždy mravním zlem.
Sv. Officium r.1679 odmítlo tezi laxismu: „Opus coniugii ob solam voluptatem exercitum omni penitus caret culpa ac defectu veniali„ /manželský úkon, konaný jen pro rozkoš, je bez viny a to i všední/ /DS 2109/. Toto odmítnutí vyjadřuje, že manželský úkon konaný jen pro rozkoš, bez vyššího smyslu, je ponížením partnera. Podobně by bylo nedůstojné manželský styk instrumentalizovat pouze jako prostředek k plození. Duší manželského styku musí být vždy láska; další vlastností legitimního manželského styku je otevřenost plodnosti: manželská láska je svou vlastní přirozeností plodnou láskou. K legitimitě manželského styku se nevyžaduje aktuální plodnost, že by manželský styk musel být hic et nunc plodný, stačí základní otevřenost vůči možnosti plození, která neklade umělé překážky plodnosti.
Má dosud smysl hovořit o „primárním„ a „sekundárním„ smyslu manželství? Pokud by tím mělo vyjádřit oddělení lásky od plození, nebo její podřazení tomuto účelu, pak jistě ne! Jestliže však výraz „primární smysl„ vyjadřuje dobro potomka, které má přednost před osobními zájmy rodičů, pak lze s tímto výrazem souhlasit.