Sex, eros, agapé

Církev se vždy vyjadřovala proti různým názorům, které znevažovaly pohlavní stránku (DS 206, 461,794) „Pohlavnost u člověka a lidská polodivá schopnost podivuhodně vyniká nad to, co se vyskytuje na nižších stupních života; proto úkony manželskému životu vlastní, pokud zachovávají pravou důstojnost člověka, je třeba mít ve velké úctě. Když tedy běží o  to, jak uvést v soulad manželskou lásku s odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání jen na upřímném úmyslu a hodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejich činů; tato měřítka uchovávají celý smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší pravé lásky„ (GS 51).

Sexualita má dvě stránky: eros a sex. Sex je tělesnou komponentou, eros duševně – tělesnou.

V mládí u mravně nezkaženého člověka dochází při zamilovanosti nejprve k probuzení erotu, ke stavu okouzlení, náklonnosti, ve které charakteristickým rysem je touha po blízkosti milované osoby. Později se hlásí o slovo i sexuální stránka. Je smutným projevem úpadku, jestliže mladí lidé pomíjejí fázi erotu a začínají svůj vztah přímo sexem. 

Eros je nesobecké, duševně-smyslové zalíbení v druhé osobě. Vyznačuje se něhou. Něha je vlastním výrazem erotu.

Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., ve svém díle Láska a odpovědnost rozlišuje mezi něhou a sexualitou – něha se odnáší k druhému člověku, smyslnost je vždy zaměřena na tělo, které je předmětem sexuálního požitku. Něha je výrazem afektivity člověka, vyjadřuje blahovůli, touhu po blízkosti; vnitřní a vnější úkony, které vyvěrají z něhy nelze eticky klást na stejnou úroveň s úkony smyslnosti. Něha dokáže odezírat sama od sebe a svou pozornost zaměřit na osobu druhého člověka. Tento nesobecký ráz se ovšem ztrácí, jestliže projevy něhy slouží především k uspokojení naší vlastní afektivity.

Projevy něhy mají dvojí ráz – asexuální a sexuální. Něžnost mezi rodiče a dětmi, mezi příbuznými, vůči nemocným a trpícím jsou zpravidla vyjádřením lidských vztahů, bez jakékoliv sexuální komponenty. Prozařují lidský život blízkostí a teplem. Člověk se může i provinit, jestliže tyto projevy svému bližnímu odpírá, když jsou legitimně očekávány.

Sexuální něžnosti jsou vyjádřením vztahu mezi mužem a ženou. Pokud k nim dochází v lásce a odpovědnosti je jejich setkání eticky hodnotné, tam kde se nedostává lásky a odpovědnosti, kde je vyhledáváno vlastní sexuální potěšení, je lidská důstojnost obou porušena.

Sexuální něžnosti, které jsou předstupněm sexuálního styku jsou legitimní mezi mužem a ženou pouze v manželství, a to i tehdy, jestliže sexuální bezprostředně nenásleduje. Mimo manželství jsou mravně legitimní takové projevy něžnosti mezi snoubenci, které nemají ono bezprostřední sexuální zaměření, tj. nevyvolávají tělesné vzrušení, které vede k sexuálnímu aktu.

Eros je pro porušenost lidské přirozenosti stále vystaven nebezpečí, že sklouzne z nesobecké roviny na úroveň sobeckého vyhledávání vlastního sexuálního ukojení. Jeho ochranou je agapé, láska, která se zrodila z Boha. Tato láska je ve své podstatě darováním, přáním dobra druhému, starostí o jeho věčnou spásu. Agapé vede člověka k tomu, že se zříká erotu i sexu, pokud by jejich užitím mohla být ohrožena věčná spása. Agapé oduševňuje eros, který je pak schopen i oduševňovat sex. Správná hierarchie agapé – eros -  sex nepovede k nezdravému vytěsnění sexu do podvědomí, ale přivádí jej k plné integraci.

Sexuální pud je možno ovládnout a potlačit jej. Potlačení pudu vůlí se liší od vytěsnění tím, že potlačení je osobním úkonem rozumu a vůle, vychází z uvědomělých hodnot a motivů. Vytěsnění je sice také úkonem vůle, avšak motivy pro toto vytěsnění nejsou plně vědomé, promyšlené, nejsou výsledkem etické úvahy.

Křesťanská ctnost čistoty se opírá o motivy, které dává víra. Není proto křečovitým úsilím, které je motivováno strachem a nejistotou. Její tvůrčí síla dává vyšší zaměření erotu. I když sexuální stránka je dočasně, u zasvěcených osob trvale, potlačena, eros neodumírá, ale jeho energie se obrací k jiným, vyšším oblastem života, ke kultuře, vědě, umění, etice, náboženství. Sublimace sexu a erotu se může stát zdrojem podnětů pro tvůrčí rozvoj osobnosti.

 Freud a jeho škola učí, že sex je všeovládající podnět pro celý lidský život. Z pozorování osob pacientů a z analýzy psychického života neurotiků vyvozoval závěry, které obecně aplikoval. Freudův pansexualismus se obrací proti velikosti člověka, jeho přínosná stránka však spočívá v tom, že ukazuje tvář sexu, který se vymkl kontrole  rozumu a vůle a je uvězněn v lidském nevědomí.