Různé názory týkající se práva

Materialismus odvozuje existenci práva z moci silnějšího.

Positivismus tvrdí, že prvotně přirozeným právem bylo právo silnějšího. Aby však ve spořádané společnosti mohli přežít i slabší jedinci, došlo k přenesení tohoto práva na společnost. Právo se stává kolektivním a positivním právem - je vytvořeno lidskou společností. Spinoza, Hobbes, Rousseau hovoří o takzv. společenské smlouvě - contrait sociale - který spočívá v tichém odstoupení práv ze strany jednotlivců společnosti.

Transcendentální racionalismus jehožto hlavním hlasatelem je. I. Kant, odděluje od sebe morálku a právo. Morálka prý hledí jen na vnitřní povinnost, kterou ukládá svědomí, které je autonomní; právo se týká vnějšího donucování. Právní řád je podle této teorie nezávislý na mravním. Vnější svoboda je nutným doplněním vnitřní svobody, je však třeba ji uvést do souladu se svobodou druhých. Úkolem práva je omezit svobodu jednotlivců ve prospěch svobody všech.

Subjektivní idealismus, jehož představitelem je německý filosof Fichte, hlásá, že svoboda každého jednotlivce je omezena svobodou druhých. Toto omezení se děje na základě obecného souhlasu, proto každý právní vztah nachází svůj základ v obecném uznání. Základ celé společnosti spočívá v obecném uznání a v ochraně svobody jednotlivců.

Absolutní právní objektivismus v objektivním transcendentálním idealismu a panteismu tvrdí podle Schellinga a Hegela, že základem smluv ve společnosti je absolutní vůle , která však nemá nic společného s věčným zákonem v tomistické koncepci. Tato absolutní vůle je realizována politicky státem. Je hlásáno všemohoucnost státu - stát je pramenem veškerého práva a jeho bezprostředním důvodem je universální absolutní vůle.

Historická škola /De Maistre, Savigny, Puchta/   hájí tezi takzv. unio voluntatum - pramenem práva jsou dějin zákonů. Právo je výlučně  positivní .

Protestantské kristologické zdůvodnění práva vychází z antropologického pohledu, podle kterého je lidská přirozenost zcela porušena hříchem, přirozené právo bylo zcela zničeno prvotním hříchem. . Zdůvodnění práva je proto možné nalézt pouze v dějinách spásy, člověku bylo znovu darováno Kristem. Člověk právo přijal znovu na základě ospravedlnění. K. Barth připouští však, že i v mimokřesťanském světě existuje určité poznání práva, které je však ve skutečnosti dílem Kristovy milosti.

Kritika. Uvedené směry vycházejí z filosofických omylů negace přirozenosti a tím pádem i popírání přirozeného práva. Proti Kantovi lze namítnout, že právo nelze adekvátně odlišit od morálky, lze je odlišit pouze neadekvátně. Právo je objektivní částí mravního řádu, tedy i přirozeného zákona, neboť člověk je svou přirozeností sociálním tvorem. Objektivní právo je objektem spravedlnosti, která je mravní ctností. Normativní právo/zákony/ závisí na přirozeném právu a na aktivní mravní schopnosti člověka vymáhat svá práva. Je proto nesprávné tvrdit, že neexistují jiné než positivní zákony. Bez přirozeného práva positivní zákon ztrácí své zdůvodnění - zůstává totiž nezodpovězenou otázka, co působí závaznost a platnost positivních zákonů.

Každý člověk svým rozumem poznává, že existuje zákon, který předchází zákon positivní. J.T. Cicero prohlásil, že o tom, co je správné nemůže rozhodnout ani senát, ani lid . [3] Kdyby byl právní positivismus pravdivý, nebylo by  možné žádný z positivně vyhlášených zákonů prohlásit za nespravedlivý, odmítnout jej, nebylo by možné ano komunistické nebo norimberské zákony prohlásit za nespravedliví zákony.

Antropologické pojetí, ze kterého vychází katolická teologie je optimističtější než pojetí původního protestantismu, je proto i otevřené vůči pojetí přirozeného zákona. Na druhé straně však postoj protestantské teologie může pomoci varovat před slepou důvěřivostí vůči člověku a lidským institucím.