Rozdělení spravedlnosti

Spravedlnost se dělí na spravedlnost generální /obecnou/ a partikulární /zvláštní/. Generální spravedlnost odvozuje svůj název os skutečnosti, že se týká společného dobra /bonum commune/. Pro tento její obecný ráz ji sv. Tomáš nazývá „tota virtus, omnis virtus„ / úplná ctnost ,veškerá ctnost, /. Ukládá jednotlivcům povinnosti vzhledem ke společnosti. Pojem společného dobra je základním pojmem aristotelsko-tomistické etiky, jemu musí být podřízena všechna ostatní dobra, osobní apod. Generální spravedlnost se nazývá také zákonnou spravedlností, úlohou zákonů je totiž uskutečňovat společné dobro. Zákon je ve své podstatě vyjádřením rozvážného rozumu, které se týká obecného dobra celé společnosti. Sv. Tomáš je nazývá veškerou ctností, protože zaměřuje úkony všech ctností k jejich cíli -tj. společnému dobru.

Spravedlnost partikulární se týká osobních dober. Podílná  /distributivní/ spravedlnost má na starosti rozdělování dober, práv a povinností mezi různé členy společnosti. Dosahuje svého „středu„, když různé výhody a břemena jsou rozdělovány úměrně podle zásluh, kvalifikace a kompetence.

Spravedlnost směnná /kommutativní/ odpovídá soukromému právu. Řídí výměnu dober mezi jednotlivými členy společnosti. Je též zaměřena ke společnému dobru - spravedlivé vztahy mezi  jednotlivci jsou nedílnou součástí společného dobra, porušení spravedlnosti směnné je proto zároveň i porušením spravedlnosti generální, zákonné. Rovnost, kterou zavádí spravedlnost směnná je aritmetická, hodnota věci přijaté se rovná hodnotě věci za ni poskytnuté. Protože vytváří rovnost , nazývá se také někdy aequalitas. Týká se hodnot věcných: pozemků, financí, předmětů, práv spojených s užíváním věcí; týká se i hodnot osobních: práce, mzdy, autorských práv, dobré pověsti, projevů úcty, apod.

Rozdělení spravedlnosti na generální a partikulární je rozdělením rodu /genus/ na druhy /species/. Toto rozdělení bývá uváděno ve dvojí podobě:

A/iustitia generalis

B/iustitia particularis - commutativa

distributiva                                            

Jiné rozdělení:

A/ Iustitia . legalis

B/ Iustitia commutativa

C/ Iustitia distributiva

Toto druhé rozdělení má své nevýhody: klade směnnou a podílnou spravedlnost na stejnou rovinu se spravedlností zákonnou , obecnou. Otevírá se tím cesta k individualistickému pojetí spravedlnosti.

Ke spravedlnosti je podle Tomáše připojeno devět potenciálních částí:

1/ religio - zbožnost

2/ pietas - synovská oddanost

3/ observantia - poslušnost

4/ veracitas - pravdomluvnost

5/ gratitudo - vděčnost

6/ vindicatio - spravedlnost v odplatě, v trestu

7/ liberalitas - štědrost

8/ affabilitas - vlídnost

9/ aequitas - mimozákonná spravedlnost.

První tři se shodují se spravedlností v tom, že dávají někomu jinému, co je mu povinováno /Bohu, rodičům, vlasti, představeným/, neshodují se v tom, že nemůže dojít k naprostému, striktnímu vyrovnání. U ostatních ctností shoda spočívá, že bližnímu dává , co mu morálně náleží, neshoda spočívá ve skutečnosti, že tento dluh nemá právní ráz.

Mimozákonná spravedlnost /epikeie/ je způsobilost ve výjimečných případech jednat v rozporu s textem zákona, ale ve shodě s úmyslem zákonodárce.

Na první se může zdát, že připojení takzv. potenciálních součástí ke spravedlnosti je dosti umělé, může také zavdat příčinu k mylné domněnce, že tyto vyjmenované ctnosti jsou jaksi nižšího řádu než sama spravedlnost, že jsou méně významné. Nejde zde však o řešení otázky, která ctnost je významnější, jde o psychologickou stránku věci: člověk zcela proniknutý duchem spravedlnosti, uzná i své závazky vůči Bohu, rodičům vlasti, i své morální závazky vůči bližnímu.

Integrálními součástmi spravedlnosti jsou odvracení se od zla - neškodit bližnímu, a konání povinností.