Restituce dobré pověsti a cti bližního

Čest a dobré jméno jsou významnými sociálními dobry, jejich zničení postihuje člověka často citelněji než ztráta majetku nebo zdraví. V němčině se pomluva a nactiutrhání nazývají také „Rufmord„ vražda dobrého jména. Proto povinnost restituce v těchto případech je zvlášť naléhavá. 

Kdo se dopustil pomluvy v pravém významu toho slova / v lidové řeči bývá často výraz „pomluva„ používán ve významu nactiutrhání/ je povinen ji odvolat, i kdyby tím odvoláním sám měl být poškozen. Může však při odvolání chránit sebe sama tvrzením , že se mýlil apod.

Kdo se dopustil nactiutrhání, kdo pravdivost nactiutrhačných řečí o dokázal, nemůže činit nic jiného, než že požádá své posluchače, aby alespoň oni věc nešířili dál. Když neuvedl důkazy, může  věc zastřít vhodným způsobem, např. tvrzením „kdybych věděl všechno, neříkal bych to„, „není to tak zlé„, nebo zdůrazněním positivních rysů a zásluh poškozené osoby. I když náhrada při nactiutrhání není snadná, detractor nactiutrhač/ je povinen snažit se podle svých možností  chválou nebo jiným způsobem napravit způsobenou škodu na cti bližního.

Jestliže následkem difamace vznikla i hmotná škoda, povinnost restituce se vztahuje i na ni. Kdo se difamací provinil je povinen ji napravit před okruhem posluchačů, před kterými byla difamace vyřčena. Veřejná difamace musí být napravena veřejně, písemná písemně, difamací v mediích musí být napravena toutéž mediální cestou.

Kdo se dopustil potupy je též povinen restitucí, která spočívá v omluvě nebo satisfakci , která je přiměřená. Satisfakce má být vykonána u veřejné potupy veřejně, u soukromé soukromě.