Původ státu

Vzájemná závislost lidí vede k vytvoření organizovaného celku, který je garantem obecného blaha a pořádku. Vznik státu je nezbytností, kterou postuluje lidská přirozenost.

„Lidé, rodiny i různé skupiny tvořící občanskou pospolitost si uvědomují svou neschopnost zařídit si sami lidský život; pociťují proto potřebu širšího společenství, v jehož rámci by se všichni spojenými silami snažili den co den stále lépe uskutečňovat obecné blaho. Zakládají proto politická společenství různého druhu. Politická společnost tedy existuje kvůli obecnému blahu, v něm nachází své poslední opodstatnění i smysl a z něho čerpá své původní a vlastní právo. Obecné blaho je totiž souhrn podmínek společenského života v nichž mohou jednotlivci i rodiny i sdružení plněji a snadněji dosáhnout dokonalosti... je tady zřejmé, že stát a veřejná moc mají základ v lidské přirozenosti, a proto patří k Bohem stanovenému řádu, i když určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů je ponechán svobodné volbě občanů.

Z toho také plyne, že se výkon politické moci ve společenství jako takovém i ve státních institucích musí vždycky provádět v mezích mravního řádu, k dosažení obecného blaha - chápaného dynamicky - podle právního řádu, který je nebo bude řádně ustanoven. Tehdy jsou občané vázáni ve svědomí k poslušnosti. Z toho vysvítá odpovědnost, důstojnost a význam těch, kteří vládnou „ /GS 74/.

Stát má plnit svou funkci ve shodě s principem subsidiarity. Proti tomuto principu se prohřešují dvě formy státní moci: stát „ponocný„, který se podle liberalistické teorie omezuje pouze na ochranu práv a zříká se své funkce usilovat o obecné blaho koordinováním společenského života. Na druhé straně pak stojí centralistický stát, stát opatrovnický, který odnímá iniciativu a možnosti nižším společenstvím, který všechno bere do svých rukou.

Podle pojetí protestantismu je stát ustanoven Bohem, aby chránil člověka před následky dědičného hříchu.