Problém indikací

Termínem zdravotní indikace jsou označeny situace ve kterých těhotenství ohrožuje zdraví a život matky. Někdy jedná o takzv. profylaktickou indikaci, o obavy před možnými budoucími následky porodu. 

Přímý potrat je vždy mravně nedovolený. Nikdy není dovoleno usmrtit nevinného,ani aby byl zachráněn jiný člověk .

Nepřímý potrat spočívá v zákroku, který lékař koná s úmyslem zachránit život nebo zdraví matky a jehož vedlejším, připuštěným účinkem je  usmrcení plodu. V tomto případě usmrcení plodu nevyplývá přímo z léčebné aktivity, je ale předvídán jako možný dopad této činnosti. Je přípustný ve velmi vážných případech podle principu dvojího účinku.

 Mimoděložní těhotenství je stav ve kterém plod roste mimo dělohu, ve vejcovodu /graviditas tubaria/, ve vaječníku /graviditas ovaria/, nebo v břišní dutině /graviditas abdominalis/. Pokud se plod nachází ve vejcovodu nebo ve vaječníku je v případě nutnosti dovoleno vyjmout tyto orgány i s plodem na základě jejich patologického stavu. Pokud se  plod nachází v břišní dutině a představuje  nebezpečí smrtelného vykrvácení pro matku, je dovoleno jej vyjmout. Sv. officium odpovědělo na dotaz z 4.5.1898 týkajícího se laparotomie/vyjmutí plodu/ v případě mimoděložního těhotenství :„Necessitate cogente, licitam esse laparotomiam ad extrahendos e sinu matris  ectopicos conceptus, dummodo et fetus et matris vitae, quantum fieri potest, serio et opportune provideatur„ /DS 3338/. /v případě nezbytné nutnosti je dovolená laparatomie kvůli odstranění mimoděložního plodu z lůna matky, pokud je zodpovědně a vhodným způsobem postaráno jak o život matky tak i o  život plodu, pokud je to  možné./ V tomto případě se jedná o odstranění patologického stavu. Pokud je ovšem možné zachovat plod při životě a vyjmout jej, až bude schopen života i mimo uterus, je nezbytné zvolit toto řešení, není dovoleno odstranit plod jen proto, že je umístěn v břišní dutině.

Hydramnion  spočívá ve zbytnění plodové vody. Je dovoleno provést punkci, aby odtekla  přebytečná voda, která představuje ohrožení zdraví matky. V případě rakoviny uteru je dovoleno postižený orgán v případě nezbytnosti odstranit, i když při tom dojde i k odejmutí plodu, který se v něm nachází.

Při spontánním již započatém potratu je možno chirurgicky vyčistit dělohu, aby matka nebyla ohrožena velkým krvácením.

Kraniotomie /rozseknutí lebky/ je přípustná jen v případě, že plod je již mrtev. U živého dítěte je vždy nedovolená, je třeba zvolit metodu císařského řezu.

Hydrocephalus je plod, u kterého se v mozku nahromadí velké množství vody a proto se nemůže narodit přirozenou cestou. Je dovoleno provést punkci hlavy, aby plod mohl vyjít s umenšenou hlavou.

Kriminologická indikace je dána jestliže plod byl počat při znásilnění. Tato situace působí matce velké duševní potíže a problémy, spojené s psychickými traumaty. Nelze však křivdu, která se stála  matce napravit křivdou páchanou na nevinném dítěti. Pomoc takto postižené matce nemůže spočívat v potratu /nelze jedno trauma napravit jiným/, ale v účinné psychické a sociální pomoci, v umožnění adopce dítěte jinými osobami.

Tvrdí se, že v tomto případě početí je výsledkem násilného činu, který je tím nejkrutějším, nejhorším a nejzavrženíhodnějším zlem, které ženě může být způsobeno. Nesouhlas s usmrcením života, který byl takovým způsobem zplozen, prý pouze svědčí o naprosté necitelnosti vůči postižené ženě.

Hrůzná skutečnost znásilnění již ze vzpomínek ženy nemůže být vymazána. Jak by také žena mohla zapomenout na to, že s ní bylo zacházeno jako s věcí, že se k ní někdo choval s brutalitou, kterou neznají ani zvířata! Tuto vzpomínku z její mysli nemůže vymazat  ani potrat. Kdo navrhuje, ukládá nebo vyžaduje potrat, stává se původcem nového násilného činu, násilného činu páchaného nejen na ženě, ale především na dítěti, jehož život zasluhuje stejnou úctu, jako život každého jiného nenarozeného člověka.

Potratem, píše Jan Pavel II. v Evangelium vitae /č.58/ : „ je zabíjen člověk, který sotva začal žít, a nemůže tedy existovat nikdo, kdo by byl více nevinný: není prostě možné označit jej za útočníka, natož za útočníka nespravedlivého! Je slabý a bezbranný, dokonce tak, že je zbaven i té nejmenší možnosti obrany, kterou je prosebný nářek a pláč novorozence. Je zcela vydán ochraně a péči té, která jej nosí v lůně. A zatím ona sama, matka, se rozhodne a chce jeho zničení, ba dokonce ho sama uskuteční.„ Chtít takový život zničit je nový úkon násilí. Pro ženu je to ovšem v takovém případě nadmíru těžké přijmout dítě, které za takových okolností se vyvíjí v jejím lůně, vždyť to je nejen její dítě, ale i dítě toho, který ji bez jakéhokoliv slitování brutálně zneužil. Je proto nutné při ní stát, jí pomáhat  a podepírat ji, aby se dokázala vzchopit a ujmout se svého nevinného dítěte..

Když se  dítě narodí, pak pro ženu nastává chvíle rozhodnout se, zda si dítě ponechá,  nebo je odevzdá, aby se o něj starali druzí. Může se rozhodnout s klidným svědomím a s jistotou, že ona se nepodílela na šílenství,  které v jednom okamžiku chtělo zničit její důstojnost ženy. Pravé pochopení pro ženu v takových případech vyžaduje také konkrétní pomoc pro ni jakožto pro osobu a pro život jejího dítěte.

Eugenická indikace vyjadřuje stav, kdy plod je vážně a nenapravitelně postižen. Není však eticky přípustné činit v těhotenství, co není přípustné mimo těhotenství, tj. usmrcovat nevinné lidi, jen na základě jejich postižení. Dovolení eugenického potratu otevírá cestu k usmrcování nevyléčitelně nemocných, nesvéprávných osob. Takzv. „nesvéprávnost„ neznamená absenci základního lidského práva na život.

Sociální indikace vyjadřuje ztížený sociální stav rodičů po porodu. Je úkolem společnosti  a státu takové probléma řešit sociálními opatřeními, nikoliv však potratem. Stát je povinen chránit lidský život od početí. Odejmout tuto ochranu komukoliv, v jakémkoliv stadiu jeho existence, je v přímém rozporu s principy právního státu. Nelze ochranu  základního lidského práva přenechat osobní odpovědnosti jednotlivců, úlohou státu je tuto ochranu zaručit právem a zákony. Právo na život je popřeno, když jinému člověku  se  umožňuje rozhodovat o životě druhého podle vlastní úvahy. Je proto nutné toto právo chránit i právními sankcemi.

Právní sankce však nejsou jediným prostředkem ochrany života. omezit se pouze na ně by znamenalo otevřít cestu k ilegálním potratům. Je proto třeba vytvořit především podmínky, které by  podporovaly positivní vztah k životu účinnou pomocí matkám v tísni, zvýhodňováním rodiny s dětmi a všemožnou podporou matkám, které samy vychovávají své dítě.