Přísaha v Písmu sv.

Starý zákon. Přísaha je součástí života lidu ve SZ, je chápána jako záležitost velmi vážná, je projevem úcty vůči Bohu /Is 45,23/. Člověk nepřísahá na sebe, ale na Boha a na Jeho jméno /Deut 6,13;10,20/, používá se také formule: „jako že Bůh žije„/Soud 8,19; 1Sam 14,39; Jer 4,2/. Bůh může přísahat sám na sebe /Gen 22,16; Ex 32,13; Is 45,23/.Přísahat na falešné Bohy je těžkou urážkou pravého Boha /Jer 5,7; Am 8,14/, toto se týká i křivé přísahy /Lev 19,12; Ž 24,4; Zach 5,3; Mal 3,5/, varuje se před lehkomyslnou přísahou /Lev 5,4; Sir 23, 9 – 11/.

Nový zákon.  Apoštol Pavel užívá přísahy při různých příležitostech /2Kor 1,23; Gal 1, 20/. Přísaha hraje důležitou roli v listu Židům /srv. 6,13 – 17; 7,20/.

Na první pohled se zdá, že evangelium radikálně přísahu odmítá /Mat 5,33 – 37/. V tomto textu však Ježíš odmítá především různé způsoby přísahy, které se v židovském prostředí postupně vyvinuly. Aby bylo možno vyhnout se vyslovení jména Božího, nahrazovali jej židé jinými výrazy. Tento způsob jednání Ježíš odmítá /Mat 23, 16 – 22/. V Horském kázání odmítá přísahu jako takovou – je v rozporu se spravedlností Božího království, které předpokládá takovou přímost a pravdivost ve vyjadřování, že přísahu činí nadbytečnou. Dokud však tohoto ideálního stavu není dosaženo, zůstávají v platnosti stará kriteria, nezbytnost přísahy ve společnosti bolestným způsobem připomíná skutečnost, že Boží království dosud ve své plnosti není uskutečněno.

Magisterium odmítlo proto radikální tendence, které ve jménu evangelia zavrhovaly přísahu /valdenští, Wiklef apod. – viz DS 795, 1193, 1252/.