Příprava obranné války

Pokud trvá nebezpečí války jsou svobodné národy povinny připravovat se na obrannou válku. Proto mají povinnost připravovat nejen armádu, ale i technické prostředky, které jsou nutné k odrazení protivníka o jeho útočných záměrů. Zvlášť  účinným prostředkem je spojování demokratických států do obranných  vojenských paktů. Občané svobodných států mají obětavě nést všechny obtíže, které jsou s takovými nezbytnými opatřeními spojeny.

Podle učení církve se má snaha národů zaměřovat k jednomu cíli: předejít válce, zakázat ji jako prostředek k urovnání sporů. Spory by měly být řešeny diplomatickou cestou, odvoláním se k mezinárodnímu tribunálu. Mezinárodními dohodami má být zastaveno zbrojení, národy by se měli oboustranně zříct výroby a použití zbraní hromadného ničení. Toto odzbrojení však nemůže být jednostranné, ale musí být uskutečňováno stejnou měrou všemi zúčastněnými stranami. Jednostranné odzbrojení by totiž mohlo znamenat vážné ohrožení bezpečnosti vlastního národy, souhlasit a takovým ohrožením by bylo eticky zcela nepřípustné.

„Hromadění  zbraní se mnohým jeví jako paradoxní způsob, jak odradit protivníky od války. Vidí v nich nejúčinnější prostředky k zabezpečení míru mezi národy. Proti takovému zastrašovacímu prostředky je třeba vznést přísné mravní výhrady. Závody ve zbrojení nezabezpečují mír. Příčiny války vůbec neodstraní, naopak hrozí že je zhorší. Nesmírné výdaje na přípravu stále nových zbraní zabraňují přispět na pomoc obyvatelstvu trpícímu nouzí, jsou překážkou rozvoje národů. Horečné zbrojení rozmnožuje příčiny konfliktů a zvyšuje nebezpečí, že se budou rozšiřovat.„ /KKC 2315/.