Předmět a podmínky slibu

musí být především fyzicky a morálně možný: musí být dostupný fyzickým a morálním schopnostem slibujícího. Pokud se slibující zavazuje k velkým obětem, má  sám sebe  vážně zkoumat a má se poradit se zkušenými lidmi, zda bude mít dost sil splnit takový slib. Předmět slibu musí být dále mravně dobrý a lepší než jeho opak – např. jít na mši je lepší než nejít, stát  se knězem je lepší než se jím nebýt apod. látkou slibu může být i skutek, který je povinný – např. účast na nedělní mši – co je přikázané je také dobré a lepší než opak.

Je třeba, aby slib byl vždy úkonem osobním, uváženým a zcela svobodným. Za způsobilého ke složení slibu se pokládá každý, komu to právo nezakazuje a kdo má náležité užívání rozumu. Slib složený pod vlivem závažného nebo  nespravedlivého strachu nebo podvodu je samým právem neplatný. /kán. 1191,§3/.

Slib činí neplatným omyl, nevědomost, nedostatek svobody způsobený strachem. Omyl se může týkat podstata slibu, může se týkat jeho motivu /někdo slibuje , aby někomu vyprosil zdraví a neví, že je již mrtev/. V těchto případech slib nezavazuje. Nevědomost se může týkat esence slibu, jeho závaznosti apod.

Strach, způsobený lidmi, který vynucuje slib, je nespravedlivý, a slib je od počátku neplatný. Slib musí být složen v naprosté svobodě, na základě vlastního rozhodnutí. Sliby složené v situaci tísně /za přírodní pohromy, apod./ nejsou ve svém vzniku motivovány nespravedlivě způsobeným strachem a jsou proto per se platné. Je však možné, v takových případech uvažovat o tom, zda dotyčný jednal v plné svobodě, zda takový slib splňuje podmínku uvážené a svobodné přípovědi /kán. 1194, § 1/; v pochybnosti lze žádat o dispens.

Problematické jsou situace určitého „jemného„ kolektivního, psychického nátlaku, kdy dotyčný není sice nespravedlivým, tj. brutálním způsobem nucen ke složení slibu, kdy však situace očekávání, do něj vkládaných nadějí, vytváří o to větší morální tlak na psychiku jedince.

Slib svou povahou zavazuje pouze toho, kdo jej složil /kán. 1193/. Nelze proto složit slib za jinou osobu – syn, není vázán slibem, který za něj složili jeho rodiče. Slib skládaný kolektivem zavazuje pouze ty členy kolektivu, kteří se svobodně skládání slibu účastnili. Nezavazuje ty, kteří byl nepřítomni, kteří se později ke kolektivu připojili, narodili se do něj apod. Sliby složené předchozími generacemi nezavazují proto stricto sensu, vytvářejí však určitou tradici, jejíž zachovávání má nepochybně kladný a inspirující význam.

Platný není slib vyhnout se všem lehkým hříchům, takový slib překračuje morální možnosti člověka. Kdo slíbil věc zčásti možnou a zčásti nemožnou je povinen splnit to, co je možné. Kdo slibuje věc mravně špatnou, dopouští se těžkého hříchu a slib je neplatný. Kdo slibuje věc, která není lepší než opak, hřeší lehkým hříchem, slib je též neplatný.