Předmanželská čistota

Církev odmítá praxi tzv. „manželství na zkoušku„, nebo předmanželských sexuálních styků. Toto odmítnutí se opírá o psychologické, antropologické a teologické  důvody.

Sexuální činnost je určena dvěma základními významy: manželským spojením v lásce a možností plození. Oba tyto významy jsou v předmanželském sexu více méně vyloučeny: oba partneři dosud manžely nejsou a zplození dítěte je proto nežádoucí, aby bylo vyloučeno, užívá se antikoncepce. Jsou tedy vyloučeny oba významy – manželské spojení a zplození v lásce.

V dnešní době dokonce i někteří duchovní připouštějí předmanželský pohlavní styk za předpokladu, že se jedná o „vážnou známost„ s výhledem na manželství. Je prý projevem komunikace, snahy naučit se „sexuální řeči„. Proti těmto názorům však stojí skutečnost, že pohlavní styk je vyjádřením lásky, které stojí na nejvyšším místě na stupnici něžností a měl by proto odpovídat také nevyššímu a celostnímu odevzdání jednoho partnera druhému. Je svou přirozeností reálným symbolem tohoto celostního a neodvolatelného vztahu. V předmanželském vztahu se však  toto celostní a neodvolatelné odevzdání dosud neuskutečnilo. Dochází-li přesto k sexu, dochází k rozporu mezi symbolem a skutečností – ke lži. Kde není trvalého a definitivního odevzdání se jednoho druhému, tam láska dosud nedosáhla své plnosti a zralosti. Láska je vždy odevzdáním a převzetím závazků – výraz „svobodná láska„ obsahuje rozpor – chci se ti odevzdat, ale nechci ti patřit, chci zůstat svobodný, nezávislý. Tělesné odevzdání před uzavřením manželství je nepravdou, lží; je vyjádřením vztahu, který se dosud neuskutečnil. Kdo tvrdí, že miluje, ale dodává, že se později rozhodne, zda navždy, ten nedospěl ke zralosti opravdové lásky. V takovém případě je nutné dopřát svému rozhodnutí čas ke dozrání, toto dozrávání však není záležitostí sexuálního úkonu. Předmanželský styk je předčasný styk.

Je proviněním i proti řádu plození. Zplození dítěte má své místo v rodině, která dítěti zabezpečuje vhodné životní prostředí pro jeho harmonický vývoj. Sexuální úkon je však svou přirozeností plodivý, láska je také zaměřena k plodnosti. Předmanželským stykem člověk bud´to antikoncepcí tento obsah ruší; koná úkon plodivé lásky, jejíž plodivost umělým zákrokem znemožňuje; nebo se proviňuje proti dítěti, které bude takovým úkonem zplozeno a které bude vystaveno nebezpečí, že se nenarodí v rodině. Proviňuje se proti jeho důstojnosti – dítě má právo být zplozeno manžely, osobami, které v plnosti svého vztahu mohou také plně plnit své rodičovské poslání.

Nedovolenost předmanželského pohlavního styku vyplývá i z teologických důvodů. Kristova slova: „muž opustí otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk„ /Mat 19,5/ připomínají prvotní plán Boží v ráji. „Opuštění otce nebo matky„ je v tomto plánu  uzavřením manželství; až po uzavření manželství se oba stanou „jedním tělem„. Evangelium stanoví tedy tento postup: opustit rodiče = založit vlastní rodinu, vstoupit do manželství – tělesné spojení = stát se „jedním tělem„. Toto spojení má definitivní ráz : „už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj„ /Mat 19,6/ - tento příkaz je zároveň i odmítnutím předmanželských styků. Pokud by totiž bylo dovoleno spolu sexuálně žít již před manželstvím, bylo by zbytečné do manželství vstupovat.

„Názor /o dovolenosti předmanželských sexuálních styků/ je v rozporu s křesťanským učením, které stanoví, že každá genitální činnost se má odehrávat v manželství. I když je jejich úmysl pevný, kterým zdůvodňují toto spojení, předčasný styk nezajišťuje jednotu mezi mužem a ženou, ani nechrání jejich spojení před žádostivostí a svévolí. Kristus chtěl trvalý vztah mezi mužem a ženou a proto obnovil původní stav, který má svůj původ v rozdílnosti pohlaví. /Mat 19, 4 – 6/. Apoštol Pavel slovy „nemohou-li však žít zdrženlivě, ať vstoupí do manželství, neboť je lépe, aby žili v manželství, než aby je žár přemohl„ /1 Kor 7,9/ zjevně učí, že není dáno jiného prostředku pro utišení žádostivosti, než manželství.

Zkušenost učí, že manželství chrání trvalost lásky, že v manželství sexuální styk uchovává svou vnitřní finalitu a odpovídá lidské důstojnosti. Finalita sexuálního styku a lidská důstojnost manželů jsou zaručeny smlouvou, která je chráněna společností. Vztah musí být společensky navenek vyjádřen, tak aby byl před společností platným. Věřící jsou povinni uzavřít manželství před církví podle církevních zákonů, aby manželství mohlo být také svátostným /PH 7/.

„nenormální situací je tzv. „manželství na zkoušku„, které dnes mnozí chtějí ospravedlnit a přikládat mu určitou hodnotu. Již sám lidský rozum však říká, že něco takového je nepřijatelné: s lidskými osobami se nesluší „experimentovat„…. Církev s takovým spojením nemůže souhlasit ze zásadních důvodů, vyplývajících z víry. Tělesné odevzdání v pohlavním společenství je skutečným znakem darování celé osobnosti, toto darování se nemůže opravdu uskutečnit v platném řádu spásy bez přispění lásky, kterou prokázal Kristus. Manželství mezi dvěma pokřtěnými pak je skutečným symbolem Kristova spojení s církví, a to není na „čas„, ani na „zkoušku„, nýbrž trvající ve věčné věrnosti. Mezi dvěma pokřtěnými osobami tedy nemůže být jiné manželství než nerozlučitelné„ /FC 80/.

„Smilstvo je tělesné spojení svobodného muže se svobodnou ženou, kteří  neuzavřeli manželství. Závažně odporuje důstojnosti osob a lidské pohlavnosti, přirozeně zaměřené jak na dobro manželů, tak na plození a výchovu dětí. kromě toho je to těžké pohoršení, jestliže se tím mravně kazí mládež.„KKC 2353/

         „Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku.

Výraz „volná láska„ je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti?

Výraz „volná láska„ pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat. Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti„. /KKC 2390/.