Praxe modlitby
Modlitba je žitá víra. Člověk věří tak, jak se modlí. Modlitba je dílem Ducha sv. v nás/Řím 8,22 - 27/. Duší modlitba je vnitřní zbožnost, která spočívá v poctivé snaze oslavovat Boha, klanět se mu, provit mu svou lásku. Tato zbožnost nesmí být ztotožňována s citovou útěchou při modlitbě. Honba za citovými zážitky znehodnocuje modlitbu. Kdo se modlí jen, aby něco „zažil„nemá na prvním místě úmysl oslavovat Boha, ale sobecky vyhledává své vlastní uspokojení.
Modlitba se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní je konána v mysli, vnější v mysli a vnější schopnosti: slova pronášená v mysli jsou současně pronášena i ústy.
Opravdovost modlitba vyžaduje splnění tří podmínek: úmysl. Pozornost a úkon modlitby. Úmysl odlišuje modlitbu od pouhé recitace textu. Nejlépe je vzbudit aktuální úmysl, k platnosti /aby modlitba byla ještě modlitbou/ však dostačuje úmysl virtuální, implicitní.
Pozornost se dělí na vnější a vnitřní. Při vnější pozornosti se člověk soustředí na slova modlitby, vylučuje každou dobrovolnou vnější činnost, která pozornost brání - rozhovor, naslouchání mluvenému slovu, konání rozptylující činnosti. Je možno s modlitbou spojit vnější aktivitu, která pozornosti nebrání - stereotypní činnost, např. procházka, úklid apod.
Duší modlitby je vnitřní pozornost, kdy se člověk soustřeďuje bezprostředně na Boha nebo na určité tajemství víry. Rozjímavá modlitba je vrcholnou formou vnitřní modlitby. Souhra vnější a vnitřní pozornosti se liší podle různých druhů modlitby. Např. u modlitby růžence vnější pozornost ustupuje do pozadí - pronášená slova modlitby tvoří jakési pozadí na kterém se odehrává rozjímání růžencových tajemství. Podobně je tomu i u modlitba žalmů, kdy hlavním cílem pozornosti nejsou tolik jednotlivá slova žalmu, ale celostní postoj chvály, díků, prosby, které jednotlivý žalm vyjadřuje.
Je třeba rozlišit dobrovolnou a nedobrovolnou roztržitost při modlitbě. Nedobrovolná roztržitost je projevem lidské slabosti; i světci trpěli nedobrovolnou roztržitostí při modlitbě. Člověk se však proviňuje proti náležité úctě v modlitbě tehdy, když se vědomě a dobrovolně rozptyluje, věnuje se skutečnostem neslučitelným s náležitou pozorností nebo myšlenkám, které k modlitbě nemají žádný vztah.