Právo na vlastnictví
Subjektivní vlastnictví spočívá ve mravní schopnosti fyzické nebo právní osoby výlučně disponovat určitým hmotnými statky jako svými. Objektivní vlastnictví představuje ony statky, které člověk vlastní. Jsou to bud´ hmotné předměty, půda, pozemky, budovy, právní tituly, ochranná a autorská práva.
„Zásada kterou církev vyhlásila a které učí i dnes se radikálně rozchází s programem kolektivního řízení /neboli kolektivismem/, jak ho vyhlásili marxisté a jak byl v desetiletích, která následovala po vydání encykliky Lva XIII. uskutečněna v různých částech světa. Liší se také od programu kapitalismu praktikovaného v liberalismu a v politických zřízeních na něm postavených. V tomto druhém případě záleží rozdíl ve způsobu chápání práva na vlastnictví. Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků„. /LE 14/.
Právo na soukromé vlastnictví odvozuje sv. Tomáš Akvinský z lidské přirozenosti. Člověk se o věci vlastní stará s větší péčí, než o věci společné, pokoj ve společnosti vyžaduje, aby byly stanoveny přesné hranice mezi mé a tvé.
„Je až příliš jasné, jaké by odstraněním soukromého vlastnictví vznikly ve všech vrstvách společnosti změny a zmatky a jaké by z toho vyplynulo tvrdé a odporné otroctví občanů. Otevřely by se dokořán brány k vzájemné nevraživosti, řevnivosti a nesvárům. Podnikavosti a přičinlivosti jednotlivců by se tím odňaly účinné podněty a tak by nutně vyschly samy zdroje bohatství. Domnělá vysněná rovnost by nebyla ničím jiným než stejnou bídou a stejně nedůstojným postavením všech bez rozdílu /RN 12/. Zkušenost z komunistické minulosti pravdivost této předpovědi názorně potvrzují.
Osobní vlastnictví je potvrzením důstojnosti osoby: poskytuje člověku osobní nezávislost a svobodu, schopnost rozhodovat o svém vlastním životě. „Vlastnictví a jiné formy soukromé držby vnějších statků přispívají k projevení osobnosti člověka a poskytují mu kromě toho příležitost plnit svůj úkol ve společnosti a v hospodářském životě. Je proto velmi důležité podporovat nabývání určité držby vnějších statků jak jednotlivci, tak sdruženími. Soukromé vlastnictví nebo určitá držba vnějších statků poskytují každému nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost, a proto se musí považovat za jakési rozšíření lidské svobody. Jsou konečně i jednou z podmínek občanských svobod, protože podněcují k plnění úkolů a povinností„. /GS 71/.