Právo

Výrazem právo /ius/ vyjadřujeme přináležitost hodnot a dober k lidské osobě nebo ke společenství osob. Osoby a společenství jsou subjekty objektivních práv, která si  mohou nárokovat. Objektivní právo je to, co osobě objektivně náleží, subjektivní právo spočívá ve schopnosti /mravní a právní schopnosti/ toto právo jako své vymáhat. Objektivní právo je řádem hodnot vzhledem k osobám, subjektivní právo je vztah osob k těmto hodnotám

Objektivní právo definujeme:

id quod alteri rigorose debetur ad aequalitatem, sic ut alter possit illud tamquam sibi debitum et exlusive suum exigere etiam legaliter aut iudicialiter.

/to, co je někomu striktním způsobem povinováno, aby bylo doraženo rovnosti; co druhý může i zákonným a soudním způsobem vymáhat jako své výlučné vlastnictví /.

Definice subjektivního práva:

facultas moralis legitima et inviolabilis, aliquid habendi, faciendi vel exigendi, tamquam exclusive suum, in proprium commodum

/legitimní a neporušitelná morální schopnost ke svému vlastnímu a výlučnému prospěchu něco vlastnit, činit nebo vyžadovart/.

Právu odpovídá pojem povinnost - závazek respektovat právo druhého, poskytovat mu to, co mu náleží.

Základní lidská práva mají svůj základ v důstojnosti lidské osoby, vyvěrají z ní. V důstojnosti lidské osoby je pevně zakotveno právo na rozvoj sebe sama. Toto právo je přirozené, jeho důvodem jsou sklony lidské přirozenosti /inclinationes naturales/ - viz první díl str. Právo tedy není na prvním místě souhrnem věcných vztahů, ale má osobní ráz.

Přirozené právo člověka spočívá v jeho osobní přirozenosti. Přirozené právo je součástí přirozeného zákona. Přirozený zákon ukládá člověku nejen rozvíjet svůj vlastní osobu, ale také respektovat práva druhých. Přirozený zákon je však širším pojmem než přirozené právo: pojem práva přesahuje a zahrnuje jej v sobě; zahrnuje nejen povinnosti vůči druhým, ale i povinnosti vůči sobě samému /povinnost hledat pravdu/, přirozený zákon ukládá i povinnosti, které nemají striktní právní ráz a nejsou proto právně vymahatelné - např. povinnost vděčnosti vůči dobrodincům.

Přirozená práva mohou být i soudním způsobem vymáhána. S právem ve striktním slova smyslu souvisí totiž nutně i možnost vymáhat toto právo za pomoci veřejné autority, právo, které by nebylo vynutitelné, by bylo neúčinné. Z toho vyplývá povinnost veřejné autority práva svých občanů chránit a zakročit všude tam, kde jsou ohrožena. Tato služba je jedním z podstatných úkolů veřejné moci. Positivní právo, které je vyhlášeno zákonnou autoritou jednak podepírá přirozené právo vyhlášením sankcí, vůči různým porušením /chrání právo na život pohrůžkou zákonných trestů/, dále ukládá další povinnosti, které sice již nejsou přímo obsaženy v přirozeném zákoně, ale které blíže určují jak v dané společnosti dosáhnout cíle přirozeného zákona /daňové zákony, pořádkové předpisy atp./.

Mravní schopnost, která člověka uzpůsobuje k tomu, aby byl subjektem práv se nazývá facultas moralis. Tato mravní schopnost nemá nic společného se schopností fyzickou , ani psychickou /ty mohou být i zneužity/, spočívá v mravním nároku něco vyžadovat, vymáhat jakožto své právo, jako to , co mu náleží. Tato schopnost má svůj základ v osobní důstojnosti člověka jakožto osoby, v jeho rozumové přirozenosti, je zaštítěna zákony.

Esencí práva spočívá v morální přednosti něco výlučně vyžadovat jako své. Je to vztah něčeho k někomu. Bezprostředním základem práva je důstojnost osoby - osoba je svéprávná - sui iuris, sui ipsius in esse et agere -je sebou samou v bytí i činnosti, disponuje svými vlastními dobry. Je eticky naprosto nepřípustné disponovat druhou osobou jako prostředkem pro své vlastní cíle. Osoba jako taková nikdy není pouhým prostředkem, ale cílem, k němuž jsou ostatní skutečnosti zaměřeny. Osoba je subjektem nezadatelných práv usměrňovat sebe sama ke svému vlastnímu cíli. Tohoto svého cíle může dosáhnout jen pokud bude ke své činnosti užívat různé vnější prostředky , např. majetku, věcí, financí, pomoci ze strany druhých lidí, které jí právně náležejí.

Prvotním garantem práva je sám Bůh, Stvořitel. Kdo nám uložil cíl, uložil nám i prostředky nutné k jeho dosažení a poskytuje nám proto i nezrušitelné právo užívat jich ke svému vlastnímu dobru.