Pravda

V Písmu sv. Starozákonní ;/! vyjadřuje Boží pravdivost a věrnost. Ze strany člověka je ;/! Věrnost Smlouvě /Jos 24,14; Ž 8.6,11; Iz 38,3; Tob 4,6; 13,6/. Na druhém místě je tímto výrazem vyjádřen vztah mezi lidmi navzájem /Zach 8,8; 16/ . Lež je proti etice Smlouvy /Ž 78,36; Lev 19,11; Přís 6,16; Sir 7,13/.

U ap. Pavla pravda spočívá především ve skutečnosti Boží, která se zjevila v Kristu /Ef 4,21/. Kristus je vtělená Boží věrnost /Řím 15,8/, pravdivé Boží zaslíbení židům i pohanům /Gal 2,5; Ef 1,13; Kol 1,5/. Novozákonní člověk odpovídá na Boží věrnost vírou a  poslušností evangeliu /2 Sol 2,12; Řim 10,16; Gal 2,14/, tato věrnost se odráží také v pravdivosti vůči bratřím /Ef 4,25/.

Ve spisech apoštola Jana je pravda opět skutečností Boží, která se zjevuje a která kontrastuje i s temnotou světa, který žije pod vládou ďábla,otce lži /Jan 8,43 46/, Kristus je posel pravdy /Jan 1,17; 18,37/ je pravda sama /Jan 14,6/. Po Kristově odchodu je pravda ve světě přítomna skrze Ducha sv. /Jan 14,17; 15,26; 16,13/. Lež spočívá v odpadu od víry /1 Jan 2,22/, když se někdo /gnostikové/ chlubí, že zná Boha, ale protiřečí svým životem /1 Jan 2,4/.