Práce

Práce je vědomé angažování se lidské osoby s jejími fyzickými a duševními schopnostmi za účelem vytvoření hodnot, rozvíjení vlastní osobnosti, společnosti a uskutečnění Božích plánů ve světě.

„Práce je pro člověka dobrem. Vyznačuje-li se práce tím, že je jak uvádí sv. Tomáš „bonum arduum„ /dobro obtížné/přesto, a právě jako taková, je pro člověka dobrem... Práce je dobro člověka, dobro jeho lidství - neboť prací člověk nejen přetváří přírodu a přizpůsobuje ji svým potřebám, ale také uskutečňuje sebe jako člověk , jistým způsobem se tak dokonce stává více člověkem„. /LE 9/.

„Práce je jistým způsobem podmínkou pro založení rodiny. Rodina totiž vyžaduje prostředky k svému udržování, a člověk je získává obvykle prací. Práce a pracovitost utvářejí také proces výchovy v rodině, právě z toho důvodu, že každý „se stává člověkem„ mimo jiné prací  a toto „stávání se člověkem„ je právě hlavním cílem celého výchovného procesu„. /LE 10/.

Je třeba rozlišovat mezi objektivním a subjektivním smyslem práce. Objektivní smysl spočívá v tom, co se prací uskutečňuje, v technických prostředcích, které jsou při tom použity. Subjektivní smysl míní toho, kdo pracuje , lidskou osobu jakožto subjekt práce. Práce je jen tehdy lidskou prací, když se člověk vnitřně angažuje. Vlastním cílem práce není konečný produkt, ale uskutečnění člověka v jeho lidství. Proto práci přísluší přednost před kapitálem, který sám teprve povstal z práce a byl by pouhým mrtvým kapitálem, kdyby nebyl integrován do procesu práce.

Z toho vyplývají etické požadavky : ctít pracujícího člověka v jeho lidské důstojnosti, respektovat jeho omezení po stránce fyzické, nikoho nevyužívat, nenechat člověka v jeho práci psychicky zakrnět v nelidských a nepřiměřených podmínkách.

Proti důstojnosti pracujícího člověka se proviňuje, kdo objektivní smysl práce nadřazuje subjektivnímu smyslu, kdo pokládá práci člověka za pouhý produkční faktor, kdo v ní spatřuje pouze část produkčních nákladů a přehlíží člověka v jeho lidství. Podobně se také proviňuje i pracující člověk vůči své vlastní osobě, když na svou práci pohlíží jako na pouhou možnost získat mzdu, aniž by se vědomě angažoval jako osoba.

Magisterium církve vyžaduje přiměřenou kulturu práce, v rozporu s pojetím liberálního kapitalismu, který v práci spatřuje pouhý produkční prostředek a také v rozporu s e socialismem, který člověka podrobuje produkci kolektivu a spatřuje v hospodářském životě obsah a základ veškerého života.

Křesťanská spiritualita práce spatřuje v práci uskutečňování lidského poslání, odraz Božího obrazu v člověku, následování příkladu Stvořitele a spolupráci s Ním v rozvoji tvorstva. Křesťan přijímá vědomě všechny obtíže, které jsou s prací spojeny jako účast na Kristově kříži.

„Člověk je povinen pracovat pro bližní, zejména pro svou rodinu, ale také pro společnost ke které patří, pro národ jehož je synem a dcerou, pro celou lidskou rodinu, jejímž je členem, neboť je dědicem práce generací a současně tvůrcem budoucnosti těch, kdo přijdou v běhu dějin na svět po něm. To všechno zakládá mravní povinnost práce chápané v nejširším slova smyslu„. (LE 16/.

OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv  z 10.12 1948 v čl. 23/1 stanoví, že každý má právo na práci, svobodnou volbu svého povolání, přiměřené pracovní podmínky a ochranu před nezaměstnaností.

Není povinností státu zajistit přímo možnost práce /to by vedlo k socialistickému nucení k práci/, ale zajistit svým vlivem na hospodářství takové podmínky, že budou zachovány a pracovní příležitosti vytvářeny nové. Děje se to rozumnou daňovou politikou, která nevede ke zhroucení podniků; důležitý vliv v této oblasti mohou vyvinout také odbory, které přepjatými požadavky vůči zaměstnavatelům nezpůsobí odbourání pracovních příležitostí. Bohaté státy nesmějí podvazovat pracovní možnosti v rozvojových a chudších oblastech snižováním cen za suroviny a zvyšováním cen svých vlastních průmyslových produktů.

Nezaměstnanost je palčivým společenským problémem, vede k osobním tragédiím, k pocitu zbytečnosti u nezaměstnaných, ke zhroucení rodin apod. Nezaměstnanost má různé příčiny: hospodářskou recesi, osobní problémy apod. Povinnost boje proti nezaměstnanosti je třeba rovnoměrně rozložit na stát a podnikatele. Stát tuto povinnost plní, když poskytuje pracovní příležitosti různými ekologickými iniciativami, investicemi apod., podnikatelé když inovacemi, transformacemi pracovní místa a zajišťují nová.