Povinnosti vojína

„Veřejná moc má právo a povinnost uložit občanům povinnosti nutné k národní obraně. Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k obecnému blahu a k upevnění míru.„ KKC 2310/.

„Veřejná moc se má vhodně postarat o případy těch, kteří z důvodu svědomí odmítají používat zbraní; ti mají nicméně poskytnout lidskému společenství služby nějakým jiným způsobem.„ /KKC 2311, GS 79/.

Je tedy mravní povinností vykonávat službu společnosti v armádě nebo v humanitních institucích. Dezerce ve spravedlivé válce představuje proto závažné mravní provinění, přeběhnutí k nepříteli zradu. Je-li však pochybné zda válka, do které je vojín zapojen je skutečně spravedlivá, má vojín, který je povolán vykonávat své povinnosti tak, jak je mu uloženo, v tomto případě však není mravně přípustné narukovat jako dobrovolník. Jestliže je však mimo jakoukoliv pochybnost, že stát vede nespravedlivou válku, má vojín povinnost se všemi použít všech prostředků aby se válečnému nasazení vyhnul, je oprávněn i k dezerci, ano i k přeběhnutí, nebo se při nejbližší příležitosti vzdát bez boje. Nikdy nelze pokládat za dovolené, a to ani ve spravedlivé válce, použití nespravedlivých prostředků - decimování civilistů, zabíjení zajatých, rukojmích, mučení apod. „Akce vědomě odporující mezinárodnímu právu a jeho všeobecným zásadám, stejně jako nařízení, která je ukládají, jsou zločiny. Slepá poslušnost není dostatečnou omluvou těch, kteří se jim podřizují„. /KKC 2313/.

Příklad rakouského rolníka Franz Jägerstädtera, který odmítl vojenskou přísahu v Hitlerově armádě a byl za to popraven je prorockým příkladem správného křesťanského postoje.

Problém účasti kněží a kandidátů kněžství v armádě řeší can. 289, § 1 CIC: „protože vojenská služba není přiměřená duchovnímu stavu, nenastupují ji dobrovolně duchovní a kandidáti přijetí svátosti svěcení, jestliže neobdrželi dovolení od svého ordináře„.