Velikonoční pondělí

Slavíme největší svátky církevního roku velikonoce. Pro každého křesťana je to takový top event – vrcholový zážitek. Vrcholový zážitek to byl jistě pro Kristovy učedníky – změnil celý jejich život. Posuďte sami – když se nějaký člověk radikálně změní, co si řekneme – něco se s ním muselo stát, musel něco zažít, že je úplně jiným člověkem. Změna v životě učedníků byla očividná. Učedníci před vzkříšením a po vzkříšení – jako by to byli zcela jiní lidé. Jen porovnejme třeba apoštola Petra, který v dvoře velekněze třikrát zapírá Pána s Petrem, který neohroženě vydává v den Letnic svědectví Kristu před tisícovým davem židů i cizinců, který na zákaz velekněží odpovídá“ „více je třeba poslouchat Boha než lidi“. S těmi lidmi se muselo něco stát. Co se s nimi stalo? I to nám Petr prozrazuje – „toho Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých a my všichni jsme toho svědky.“

Ve starších dobách se na velikonoční pondělí tradičně četlo evangelium o učednících jdoucích do Emauz. Ti prohlásili poté, co poznali Ježíše: „cožpak nám nehořelo srdce, když s námi cestou rozmlouval a otevíral nám Písma?“ Vrcholový zážitek! Hořelo jim srdce! Ano, i podle toho poznali, že se muselo skutečně jednat o Ježíše, a o nikoho jiného, protože jim hořelo srdce! My jsme v dnešním evangeliu, které jsme četli při této mši sv, slyšeli o ženách, které jako první mohly spatřit Ježíše. Tak byla odměněna za jejich věrnost. Ony zůstaly na Kalvárii. „Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu“ – líčí toto setkání evangelista. V hlubokém odevzdání mu padly k nohám a objímaly je.

Ale Ježíš je vrací do reálného života. Nemůžou jen ležet na zemi a líbat mu nohy. Proto jim říká: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mně uvidí.“

Ježíš jim říká: „Nebojte se!“. Proč? Člověk, který prožívá něco vrcholného, prožívá zároveň i jistý strach nebo obavy, bázeň. Spisovatel Johann Wolfgang Goethe ve své divadelní hře Doktor Faust vypráví o učenci, který učinil pakt s démonem Mefistem, podle kterého jeho duše propadne démonu až tehdy, když řekne přítomnému okamžiku: „Setrvej ještě, jsi tak krásný“. Jakmile bude chtít zadržet krásný okamžik, propadne ďáblu. To je obraz skutečnosti, že člověka, stále pronásleduje strach ze ztráty, ze zmaru. Spasitel však říká: „Nebojte se“. Nebojte se ztráty, zmaru, vše vyústí v radost věčnou. Ale teď máte úkol, poslání: „jděte a oznamte mým bratřím“. A jim, apoštolům, řekne později: „ Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“. Nyní tedy platí – jít a hlásat. Radost je sice krásná, ale nelze u ní zůstat.

„Ať odejdou do Galileje, tam mně uvidí“ říká Pán. V Galileji se Pán zjevil nejen apoštolům při zázračném rybolovu, ale také pěti stům učedníků na jedné hoře. Pravděpodobně to byla ta Hora, na které pronesl Horské kázání, Osmero blahoslavenství.

Víme, že Galilea byla zemí, odkud Ježíšovy učedníci pocházeli, kde žili, kde pracovali, místem jejich všedního života. Ježíš posílá své učedníky z prostoru velikonočních událostí, z posvátného města Jeruzaléma do reality běžného života. Tam se mají se Zmrtvýchvstalým Kristem setkat.

I my jsme pozváni k tomu, abychom se po prožití velikonočních událostí vrátili do reality svého běžného života, do všech jeho starostí, povinností a radostí. I pro nás platí v přeneseném slova smyslu: „Ať odejdou do Galileje svého všedního života. Tam mně uvidí.“

Jeruzalém našeho setkání s Kristem je chrám, liturgie. Kostel však nemá být konečnou stanicí, ale výchozí. Samozřejmě ta výchozí stanice je velmi důležitá.

V Káhiře žije sestra Emanuela, matka lidí, kteří žijí na smetištích. A ona, která pracuje mezi nejubožejšími, mluví o tom, že je třeba nejdříve se setkat s Kristem v eucharistii, aby se s Ním mohl člověk setkat v těch nejubožejších. Říká: Sestra, která není zakotvená v eucharistii, která nevnímá Ježíše v eucharistickém chlebu, ta ho nebude vnímat ani v těch chudých.“ A dodává: „naopak, může se stát, že chudé začne i nenávidět“.

Ať odejdou do Galileje svého všedního života. Tam mně uvidí.“ Ať plní vůli Boží, tam, kde je Bůh postavil, kam je pošle. Svatý Otec o letošní Květné neděli při setkání s mládeží vyprávěl takový úsměvný příběh o jedné, nedávno svatořečené sestře Bakhitě. O velikonocích se ve starých dobách pěstoval „risus paschalis“ – „velikonoční smích“. Po přísnosti doby postní si křesťané mohli dovolit i v chrámu se srdečně z plných plic zasmát. Tak tedy příběh sestry Babity.  Sestra Bakhita byla černošská dívenka, kterou uloupili otrokáři v Africe a prodali ji do Evropy. Po různých životních cestách se nakonec setkala s Kristem a dala se pokřtít, získala svobodu a vstoupila do kláštera. Tam při visitaci ji potkal biskup. Překvapen, že vidí černou sestřičku, říká: „a co vy tady sestřičko, co děláte?“  A onu mu pohotově odpovídá: „dělám, to samé co vy, Excelence!“ a vytáčela dál hadr do kýblu. Biskup trochu iritovaný, /tehdy v tom 18. století, biskup to byla ještě Excelence nebo dokonce Eminence/ se ptá, jak to myslí, a ona mu říká: „no, přece vy i já, plníme vůli Boží, není- liž pravda?“

Ano, o to jde – abychom plnili vůli Boží, tam kde jsme. A jestliže to je, obrazně řečeno v Galileji, u jezera, tak tedy v Galileji. Je však nutné a nezbytné se s Kristem setkávat v liturgii, abychom se s Ním mohli také setkávat v těch Galilejích našeho života. Cožpak nejsou ty Galileje našeho života často spíše „galejemi“? Snad ta slovní podobnost není čistě náhodná. Ale Kristus na nás čeká i v těch méně roztomilých situacích našeho života.

Jak jsme prožili velikonoce? Byli pro nás skutečný top event, vrcholový zážitek, nebo to byly svátky jako všechny ostatní, kdy jsme se museli více méně k něčemu přinutit, a kdy se nám třeba ani nepodařilo se donutit jít na Zelený čtvrtek na mši svatou? To vše o něčem svědčí.

A jestliže velikonoce skutečně něčím byly na té duchovní rovině, položme si otázku, jak toto setkání, tento zážitek, ponesu sebou do Galileje, do galejí svého všedního života? Jakým způsobem tento zážitek přetavím do svého každodenního setkávání s těmi nejbližšími i vzdálenými, s lidmi trpícími, nebo třeba i protivnými, nepříjemnými.

A nezapomeňme, i pro nás platí slova: „Nebojte se, jděte do Galileje, tam mně uvidíte, tam na vás čekám. Amen.“