Velikonoční pondělí

V lidském životě se vyskytují situace, o kterých se snad právem říká, že jsou takovým vzkříšením. Někdo se po těžké nemoci uzdraví, a když po prvé vyjde ven do přírody, tu řekne, že se cítí jako vzkříšený, jakoby z hrobu vstal. Jiný ve svém životě prožil těžkou porážku, dostal se na životní dno. Nejdříve si řekl: je konec. Ale pak se vzpamatoval: začnu znova, zkusím to. A dostaví se výsledek. I zde si řekne: to je vzkříšení!

Vzkříšení z nemoci, vzkříšení po životním krachu – ta nejsou ojedinělá. Významnější je však vzkříšení z viny. Někdo se provinil. Výčitky svědomí jej drtí. Rozhodne se konat pokání. A pak se v duši rozhostí osvobozující pocit – je odpuštěno. Vzkříšení z viny! Slavný ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém románě Vzkříšení popisuje takovou situaci. Mladý šlechtic spáchal těžkou křivdu na mladé dívce. Obětuje pak svou kariéru, své postavení, aby napravil svou vinu. Pak teprve může prožít vzkříšení.

Vzkříšení Krista bylo zároveň i takovým vzkříšením pro Jeho učedníky. Jeho smrt na kříži pro ně byla naprostým životním krachem. Do Krista vkládali všechny své naděje. A pak zemřel takovou potupnou smrtí – smrtí, kterou umírali zběhlí otroci nebo zbouřenci. A navíc je tížilo vědomí viny. Cítili se zahanbeni, že Krista opustili, Petr že ho zapřel, ostatní, kromě Jana, že utekli. Byli na dně.

A pak nastalo vzkříšení! Kristovo vzkříšení však nebylo jen návratem do běžného života, jak tomu bylo třeba u Lazara, Kristus svým vzkříšením vstoupil do Boží slávy. „Kristus vzkříšený už neumírá, smrt nad ním už vládu nemá“ praví apoštol. V dnešním evangeliu jsme slyšeli první slova vzkříšeného Spasitele ženám: „buďte zdrávy“, a pak následuje „nebojte se“. V řeckém textu evangelia je použito stejné slovo, jaké použil anděl, když pozdravil Pannu Marii: chairete.  Ten výraz vyjadřuje to, co v řeči, kterou se tehdy mluvilo ve svaté zemi, tj. v aramejštině vyjadřoval výraz „šalóm la hen“, „pokoj vám“. Tímto pozdravem vyjadřuje Pán, co přináší: „šalóm“ vyjadřuje zdraví i pokoj, plnost dobra. Pán přináší pokoj a zdraví v nejhlubším a celostním slova smyslu, zdraví nejen pro tělo, ale i pro duši. Člověk, kterého tíží vina, není zdravý, i kdyby po fyzické stránce zdravím kypěl. Takový člověk má nemoc v duši, má v sobě peklo, i kdyby navenek překypoval bujarostí a silou.

Pán přináší odpuštění – pokoj, „šalóm“. A říká „nebojte se“. „mé fobeiste“ tak to zní řecky. Známe to řecké slovo „fobie“, které vyjadřuje panický strach z něčeho, klaustrofobie, když má někdo hrůzu z malých uzavřených prostor, bojí se vstoupit do výtahu. Jednu fobii máme všichni – panický strach ze smrti. Představme si, že potkáme nebožtíka. Taková panika se zmocnila žen, když potkali poprvé Krista po Jeho smrti. Ale slyší slova „nebojte se“, a pak „jděte a oznamte mým bratřím“. Mým Bratřím – ať se nebojí, je odpuštěno, vina je smazána! Vzkříšení!

Můžeme si představit, co následovalo. Jak udýchané ženy vběhly mezi apoštoly do večeřadla a jedna přes druhou volaly: „mistr vstal, hrob je prázdný“.

Vstal Kristus skutečně z mrtvých, nemusíme se už bát smrti, jaké záruky máme? Nestali se ženy a apoštolové obětí halucinace, podle principu „přání je otcem myšlenky“? Ale jak tomu bylo u Šavla, který Krista vůbec neznal, a který Jeho učedníky pronásledoval, a který Ho uviděl a obrátil se? Který vydal svědectví: „a nakonec jsem Ho uviděl i já, nedochůdče“. V jeho případě sotva  přání bylo otcem myšlenky, či představy. Ale nebylo tomu tak ani u apoštolů. Apoštolové byli rybáři, muži práce, žádní snílci. Po Kristově Ukřižování se pro ně zhroutil svět. Žádná naděje, žádné snění u nich nemělo místo. Jejich postoj vystihovala slova učedníků na cestě do Emauz: „a my jsme doufali, že bude ten, kdo vysvobodí Izraele“. Je evidentní, že už nedoufali. Stejně jako apoštol Tomáš: „dokud neuvidím, dokud si nevložím prsty a ruku, neuvěřím“. Co z tohoto nevěřícího muže, učinilo apoštola, který hlásal evangelium v Indii? Co jiného mohlo změnit postoj těchto skeptických mužů a učinit z nich nadšené hlasatele evangelia, než setkání s vzkříšeným Pánem?

V 1. čtení jsme slyšeli apoštola Petra, jak promlouvá shromážděným židům: „toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky“. Co změnilo Petra z ustrašeného muže, který 3x zapřel, v neohroženého svědka?

Naše víra je postavena na základě spolehlivého svědectví. Co znamená výraz „svědek“ je každému známo! Je to člověk, který vypovídá o tom, co viděl, co slyšel. Svědek slouží pravdě a spravedlnosti. Být svědkem není vždy snadné a mnozí lidé se této povinnosti raději vyhnou. Je pro člověka pohodlnější zůstat divákem, pozorovatelem, než být angažovaným svědkem.  Avšak svědek, který svědčí, i když mu přináší nevýhody a riziko, je věrohodným svědkem. Takovými svědky byli apoštolové. My všichni jsme povoláni ke svědectví. Jak ale máme svědčit, když jsme osobně Krista vzkříšeného neviděli? Můžeme však svědčit o tom, co nám víra ve vzkříšeného Krista dává, jakou působí proměnu v našem srdci, jak motivuje náš život k stále vyšší angažovanosti pro pravdu a dobro, jak nás motivuje k lásce! O tom můžeme svědčit! Že je to málo? Považme přece, že jen ta první generace učedníků spatřila Krista osobně, a ty další uvěřily jejich slovům a tak se evangelium šířilo a předávalo z generace na generaci. Je to snad málo, že se ta zvěst přes propast 2000 let dostala až k nám? Nemůže to být málo! A nyní je řada na nás – abychom svou víru žili, a o svém prožívání vydávali svědectví.

„a my všichni jsme toho svědky“ – pravil apoštol. My všichni – to jsme dnes my, vy i já, každý. Když toto své poslání budeme plnit, pak nebudeme tou generací, která ponese odpovědnost za to, že v ní zanikl hlas radostné zvěsti.