Počestnost přísahy

Kán. 1199 uvádí tři podmínky počestnosti přísahy : „ může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě„ /in veritate, in iudicio, in iustitia/.

A/ pravdivost přísahy. Přísaha musí být potvrzením pravdomluvnosti. Přísahající může vypovídat věci pochybné jako pochybné, jisté jako jisté. U příslibné přísahy pravdivost se týká čestnosti úmyslu příslib vyplnit. Pokud víme, že někdo bude přísahat křivě, nesmíme bez dostatečného důvodu od něj vyžadovat přísahu, uváděli bychom jej do hříchu.

B/ uváženost přísahy. Přísahající musí být schopen poznat závaznost přísahy. Uváženost se dále projevuje tím, že nepřísahá lehkomyslně, v záležitostech banálních, že předmět a okolnosti přísahy nenarušují úctu k Bohu. Přísaha vykonaná bez přiměřeného důvodu je lehkým hříchem.

C/ spravedlnost přísahy. Kdo přísahou něco vypovídá, je povinen dbát, aby jeho výpověď byla nejen pravdivá, ale aby byla také morálně správná: aby neprozrazoval, na co nemá práva, aby pod přísahou nekonal nactiutrhání. U příslibné přísahy je nutné, aby slibovaný předmět byl mravně dovolený, kdo by se přísahou zavazoval ke hříchu, těžce by hřešil a jeho přísaha by byla neplatná.

Přísaha musí být svobodná. Přísaha  vynucená podvodem, nespravedlivým násilím je neplatná samým právem /kán. 1200, § 2 CIC/.