Pastorační poznámky k problému homosexuality

Homosexuálním osobám - je-li jejich homosexualita vrozená, neléčená - nelze doporučit vstup do manželství. Jejich manželství by nebylo pravdivé, bylo by mravně závadné, kdyby pohlavní styk mezi manžely měl být vykonáván bez vztahu k osobě a pohlaví partnera, jestliže by j jeho uskutečnění byly nutné homosexuální představy a afekty.

Homosexuál před manželstvím působí dojmem zdrženlivého člověka. Homosexuální mladý muž bývá proto i oblíben a vážen u dívek. V manželském životě se však většinou pod různými záminkami vyhýbá manželskému styku. Lesbická žena vstupuje do manželství většinou jen proto, aby dosáhla mateřství. Manželství tohoto druhu se většinou rozpadají, homosexuální orientace partnera vyjde dříve nebo později najevo.

„Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti„ /KKC 2359/.

Dopis Kongregace pro nauku víry biskupů Katolické církve o duchovní péči homosexuálů z 1.X. 1986 /L´ Osservatore Romano 1986, 10/ konstatuje, že některé dnešní názory, týkající se homosexuality jsou neslučitelné s učením víry. /Nr.1/. Homosexuální sklon zaměřuje člověka k jednání vnitřně špatnému /intrinsece malum/, proto i tento sklon /i když není sám o sobě hříchem/ je vnitřně nesprávný. Pastorační péče o homosexuální osoby se proto musí vyvarovat nebezpečí, že by mohla působit dojmem schvalování homosexuálního jednání /Nr. 3/. List Kongregace upozorňuje na omyly, které se vyskytují při výkladu některých textů Písma. Jsou to především názory, které hlásají, že texty, které zavrhují homosexuální činy, je třeba vykládat pouze v kontextu doby sepsání a lze je pouze přizpůsobeně aplikovat do podmínek dnešního života. /Nr. 4/. Je sice známou skutečností, že v Písmě jsou použity různé literární formy, typické pro dobu sepsání. Na druhé straně pozorujeme jednomyslný souhlas v záležitostech týkajících se homosexuality, který prostupuje různými texty, které byly sepsány v různých historických obdobích. Učení  církve se proto neodvozuje pouze z jednotlivých textů, které jsou vytrženy ze svého historického kontextu. Nelze také biblické texty vykládat způsobem, který je rozporný s tradicí církve. /Nr. 5/

Základem pro učení církve o homosexualitě jsou texty, pojednávající o stvoření člověka v Genesi. Bůh ve své lásce volá všechno k existenci. Ke svému obrazu stvořil muže a ženu. Skutečnost Božího obrazu se naplňuje i v sexuálním vztahu muže a ženy, když spolupracují na předávání života. Avšak 3. Kapitola knihy Genesis ukazuje že původní pravda o člověku je zatemněna prvotním hříchem: lidské tělo si sice zachovává svůj původní snubní význam, je však prvotním hříchem narušen /Nr. 6/.

Církev slaví ve svátosti manželství jednotu lásky mezi mužem a ženou. Pouze v manželství je možno správným způsobem uskutečnit sexuální schopnosti. /Nr. 7/.

I v církvi se objevují tendence, které se přizpůsobují mimocírkevním názorům, které jsou infikovány materialismem a které popírají transcendentní ráz lidské přirozenosti a povolání člověka do nadpřirozeného řádu. Je proto povinností pastýřů pomáhat homosexuálním osobám, aby těmito názory nebyly svedeny. /Nr. 8/.

Kritice jsou podrobeny pokusy zakládat v rámci církve společenství homosexuálních osob, dále tendence některých pastýřů vyjádřit svou podporu snahám o změnu civilních zákonů ve prospěch homosexuálních osob: homosexualita představuje nebezpečí pro společnost, snaha svazky homosexuálů zrovnoprávnit s manželstvím vede k narušení rodiny /Nr. 9/. Zcela kategoricky jsou však odmítnuty zlovolné útoky na homosexuální osoby, které odporují duchu křesťanské lásky. /Nr.10/. Názor že homosexuální jednání se vymyká voluntariu nelze předkládat jako obecný soud: mravní přičitatelnost takového jednání je sice někdy umenšena, v některých případech je zase umocněna, všeobecně lze konstatovat, že homosexuální jednání není svobodné je člověka urážející, laciná presumpce. /Nr.11/. homosexuální křesťan by měl smysl své existence nacházet v následování Krista, v duchu trpělivého nesení svého nelehkého údělu, měl by se snažit spojit své těžkosti s obětí kříže. /Nr.12/. moudrá pastýřská péče bude homosexuály povzbuzovat v jejich úsilí o život v čistotě. /Nr.13/ , bude bdělá vůči dvojsmyslným postupům ze strany spolků, které se nazývají „katolické„, avšak svými postoji se protiví učení magisteria /Nr. 14/. Mlčet vůči skutečnosti hříchu, utajovat autentické učení církve, rozhodně není vhodnou pastorační péčí. Pouze to, co je pravdivé, je i pastoračně správné /Nr. 15/. Je proto třeba odejmout církevní záštitu společenstvím, které neuznávají nauku církve, nepropůjčovat jim církevní budovy apod. Rozumná pastorace homosexuálů je ovšem velmi žádoucí, a vřele se doporučuje. Taková pastorace si klade za cíl za pomoci psychologie, sociologie a medicíny homosexuálům poskytnout pomoc, aby nalezli svou vlastní identitu, uvědomili si, že velikost a hodnota člověka není omezena jeho sexuální orientací. Biskup má vybrat a pověřit pastýře, kteří jsou vhodnými vykonavateli této služby.

Církev odmítá tendence faktické soužití homosexuálů zrovnoprávnit s manželstvím. „Ukazuje se rovněž, jak nevhodný je požadavek o to, aby se na relace mezi osobami téhož pohlaví pohlíželo jako na manželství. Proti tomu se staví zejména objektivní nemožnost plodnosti takového soužití ve smyslu předávání života, jak je to podle Božího záměru vloženo do lidského bytí. Další překážkou je chybějící předpoklad interpersonální komplementarity mezi mužem a ženou, jak ji chtěl Stvořitel, a to jak na rovině tělesné a biologické, tak na rovině výlučně psychické."[32] Manželství nelze redukovat na podobnou úroveň jako homosexuální vztah. To odporuje obecnému mínění.[33] Morální a právní důsledky požadavku, aby na homosexuální poměry bylo pohlíženo jako na fakticky existující soužití mezi mužem a ženou, by byly velmi závažné.[34] „Fakticky existující soužití mezi homosexuály představují politováníhodné převrácení toho, co by mělo být společenstvím života mezi mužem a ženou ve vzájemném sebedarování."[35] Ještě závažnější je nárok na to, aby taková soužití byla zrovnoprávněna s „legálním manželstvím", jak po tom volají některé současné iniciativy.[36] Některé iniciativy se zaměřují na to, aby podle zákona bylo možné adoptovat děti v rámci homosexuálních poměrů, a tak připojují k celé záležitosti velmi nebezpečný prvek.[37] „Soužití dvou mužů nebo dvou žen nemůže představovat pravou rodinu. Ještě méně pak je možné to, aby taková soužití měla právo adoptovat děti, jimž chybí rodina."[38] Připomínat společenský přesah pravdy o manželské lásce vzhledem k homosexuálním poměrům a následně zdůrazňovat, že právní uznání nebo zrovnoprávnění homosexuálních poměrů s manželstvím by bylo velkou chybou, neznamená v žádném ohledu diskriminaci takových osob. Samo společné dobro vyžaduje, aby zákony uznávaly, podporovaly a ochraňovaly manželství jako základ rodiny, která by v opačném případě byla vážně poškozována.[39] /FSE III, 23/